M.i.n.e // Luke Newton FF

-50-

Znovu vám moc děkuji za všechna přečtení, každé jedno pro mě moc znamená ♥ A snad se vám příběh bude i dál líbit =)

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Rychle jsem se osprchovala, oblékla do volných tepláků a mikiny v tmavé barvě a za neustálého zívání se vydala do kuchyně. Kde jsem, ke svému nesmírnému překvapení, narazila na pobledlého Luka, jenž stál u linky a v rukou křečovitě svíral obrovský hrnek. Srkal silnou černou kávu, jejíž vůně mě okamžitě praštila do nosu.

Chtěla jsem zmizet, než si mě všimne, ale reagovala jsem příliš pomalu. Náhle vzhlédl. A když na mě zaostřil zrak, pozvedl pravý koutek úst. „Dobré ráno."

Nehodlala jsem mu nic usnadňovat. Ne po tom, co se odehrálo v noci. Ačkoli on si to s největší pravděpodobností nepamatoval. „Ahoj. Jak se cítíš?"

Zasténal a zhluboka se nadechl. „Příšerně."

„Nedivím se. V noci z tebe táhl alkohol na míle daleko."

Luke zbledl ještě víc, pokud to bylo vůbec možné. „Tys mě... Vidělas mě v noci?"

Upřímně, docela jsem si užívala děsu v jeho tváři. A jelikož jsem se rozhodla nechat ho v tom trochu vykoupat, založila jsem paže na prsou a několik desítek vteřin se na něj jen upřeně dívala. Mlčky, bez jediného slova. Zřejmě poprvé jsem nad ním měla navrch, musela jsem si to vychutnat.

„Sakra, vůbec nic si nepamatuju," zaklel, když jsem ani nadále neodpovídala, a složil tvář do dlaní. „Mám okno. A je mi zle jako nikdy..."

Otevřela jsem ústa. Doslova jsem hořela touhou zeptat se, z jakého důvodu se tak strašně opil, ale nakonec jsem se rozhodla držet jazyk za zuby. Vlastně jsem to ani vědět nechtěla. Co kdyby mě znovu obvinil, že jsem mu zničila život? Ve stavu střízlivosti – relativní střízlivosti – bych zřejmě klid zachovat nedokázala.

„Mohla bych ti udělat polévku," vylétlo ze mě bezmyšlenkovitě. Sama jsem se svých slov lekla. Kde se vzala? Vědomě jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, že bych mu cokoli vařila! Chtěla jsem ho nechat v kuchyni, aby se s následky vlastního jednání popral sám. Ovšem jak se ukázalo, podvědomí bylo jiného názoru.

Luke se nepatrně zamračil. „Polévku?"

Zasmála jsem se nad jeho vykuleným výrazem. „Neznáš? Taková horká věc s bylinkami, kousky brambor a trochou česneku. U nás v Čechách se říká, že to je na kocovinu to nejlepší. Doplníš tekutiny a spraví se ti žaludek."

„To zní zajímavě," vklouzl na vysokou židli u kuchyňského ostrůvku a pozorně se mi zadíval do očí. „Jenom mi řekni... Proč se o mě pořád staráš? Mohla by ses na mě vykašlat."

To bych měla, proběhlo mi hlavou, ale nahlas jsem samozřejmě neřekla nic. Jen jsem se pousmála, vsunula ruce do kapes tepláků a pokrčila rameny. „Udělala bych to pro každého." Už jsem nedodala, že pro někoho radši než pro jiného. A přese všechno bych zrovna pro něj udělala... no, snad všechno.

„Víš, že jsi až moc hodná?"

Snažila jsem se potlačit úšklebek, jenž mi šplhal na rty, ale nezadařilo se. „A to si vážně myslíš? Nebo z tebe jen mluví zbytkový alkohol?"

„To si doopravdy myslím," odpověděl pevně, má poznámka se jej v nejmenším nedotkla. „Vlastně ne, to vím. Strávili jsme spolu v posledních týdnech spoustu času. Trošku už tě znám."

Kdovíproč mi jeho poslední slova vehnala do tváří krev. Kdybych otevřela svou mysl, dokázala bych do nich dosadit tucet různých významů. Ale já se zdráhala. Zdráhala jsem se znovu sklouznout z bezpečné cesty, již jsem si vytyčila.