M.i.n.e // Luke Newton FF

- 1 -

Původně jsem první část chtěla zveřejnit až průběhu následujících dnů, ale nakonec jsem si řekla, že není důvod čekat. Vypustím povídku do světa a nechám ji, aby si žila vlastním životem... ♥ A uvidíme, jestli si k ní postupně najdete cestu. Pevně doufám, že ano. Protože já si její tvorbu nesmírně užívám... Navíc se tématem liší od všech ostatních, které na profilu najdete, ač se to na první přečtení nemusí zdát.

Drazí moji, užijte si čtení! A nechte mi komentář, prosím! Potřebuji nějakou zpětnou vazbu ;o) 

* * * * * * * * * * * * * * *

Byla jsem nervózní z toho, jak se na mě Anne dívala. Kamkoli jsem se hnula, pronásledovaly mě její pichlavé hnědé oči. Dokonce i v momentě, kdy seděla s mou mamkou na pohovce a usrkávala silnou černou kávu. Její pozornost mi ulpívala na pokožce jako hutná nepoddajná hmota, a přestože jsem se ošívala a neustále se vrtěla, neunikla jsem jí. Pronásledovala mě ve všech denních i nočních hodinách. Byla bych totiž přísahala, že ji obklopuje napjatá aura. Něco se dělo. Něco se chystalo. A to něco se nade vší pochybnost týkalo mě.

I nadále jsem litovala, že jsme do Londýna s maminkou přiletěly. To město jsem milovala, strávila jsem v něm několik prvních let svého života, ale návštěva dávných přátel mi nepřipadala jako dobrý nápad. Obzvlášť kvůli němu.

Zhluboka jsem se nadechla a obrátila se zpátky ke kuchyňské lince, u níž jsem krájela rajčata do připravovaného zeleninového salátu. Anne se mezitím opírala o dveřní zárubeň a mlčky se na mě dívala.

Znovu.

„Drahoušku?" houkla konečně.

Přes rameno jsem se po ní úkosem ohlédla a pokusila se vykouzlit na rtech jemný úsměv, ačkoli ve mně byla jen malá dušička. Velmi jsem se snažila působit vyrovnaně, i když se mi nezadržitelně třásl spodní ret.

„Mohly bychom si promluvit?"

Nasucho jsem polkla a mlčky přikývla.

„Skvělé," potřásla hlavou a ukázala přes rameno do chodby, jež vedla do obývacího pokoje. „Půjdeme si sednout? Myslím, že na tento rozhovor potřebujeme klid a pohodlí."

Div se mi hrůzou nezježily všechny vlasy. Nelíbil se mi ani tón jejího hlasu, ani výraz ve tváři. Nevyznala jsem se ve svých vlastních pocitech. Co mě ovládalo víc? Hrůza nebo strach? Následující minuty mohly zničit všechno. Jako úplně všechno. Zaplavovaly mě obavy od kořínků vlasů až po špičky prstů na nohou. Náhle jsem zatoužila po mamčině přítomnosti. Ačkoli mi bylo skoro třicet a jakožto dospělá jsem si měla problémy řešit sama, tehdy bych její blízkost uvítala. Ovšem bohužel. Odjela navštívit dávnou spolužačku ze střední školy a její návrat jsme neočekávaly do příštího dne. Což mi též přišlo podezřelé. Proč si Anne náš rozhovor naplánovala zrovna na dobu, kdy má milovaná maminka nebude poblíž?

Utřela jsem si ruce, rychle dopila pomalu chladnoucí bylinkový čaj a na překvapivě těžkých kolenou vykročila směrem k obývacímu pokoji. Vše mě od oné cesty odrazovalo. Každý můj sval se napínal, celé tělo toužilo po útěku. Intuice mě varovala, a jelikož jsem nikdy neměla důvod jí nenaslouchat, třásla jsem se jako osika v silném větru.

Anne na mě čekala pohodlně usazená na pohovce, ruce složené v klíně. Nedal se popřít její šlechtický původ. Tehdy jej vyzařovala jasněji než kdy jindy. Přestože se ke mně vždycky chovala laskavě, měla v sobě jistou nadřazenost, nadhled a vyzařovala nesmírnou moc.

„Posaď se," pokynula vedle sebe a věnovala mi povzbudivý úsměv. Místo abych se cítila klidnější, zmocnila se mě hrůza. Ovšem klesla jsem do měkkého polstrování a naoko hrdě napřímila ramena.

„Petru," chytila mě náhle překvapivě silně za ruku, až jsem sebou cukla, „ty víš, že tě mám ráda jako vlastní dceru. Ačkoli se vídáme tak málo od doby, co jste se před sedmnácti lety přestěhovali do Čech, tvoje matka je stále moje nejdražší přítelkyně."

Přikývla jsem, a tak pokračovala. „Znáš Lukovu babičku z otcovy strany? Lady Newtonovou?"

Znovu jsem trhla hlavou, na paměti mi ihned vytanula přísná tvář, jíž dominovaly chladné modré oči, lemovaná šedivými vlasy a hlubokými vráskami kolem úst. Musím přiznat, že jsem z té ženy odjakživa měla hrůzu. Žila v honosném domě kousek za Londýnem a přátelila se se samotnou královskou rodinou. Pro mě naprosto cizí a nedosažitelný svět. Po němž jsem vlastně ani nikdy netoužila.

„Je těžce nemocná," vysvětlila smutným hlasem. Vytřeštila jsem zrak. Ta zpráva mě šokovala, neměla jsem nejmenší ponětí, co bych na to měla říct. Ale Anne, jak se ukázalo, mou odpověď neočekávala. Plynule mluvila dál. Možná se bála, že ztratí odvahu, což mě málem přimělo vyskočit na nohy a utéct odtamtud, jen by se za mnou zvedl prach. „Lékaři jí nedávají příliš mnoho času. Má rakovinu v pokročilém stádiu, metastáze napadly vnitřní orgány. Přesto však si lady zachovává svou tvrdohlavost i vitalitu, zatím."

„To je dobře," opáčila jsem zastřeným hlasem. „Je mi to... moc líto."

Anne trhla rameny a věnovala mi další úsměv. „Začíná nás zahlcovat takzvanými posledními přáními."

„Oh, opravdu?"

„Ano. A jedním z nich je, aby se Luke oženil."

Jedinou větou mě připravila o všechna slova i samotný zdravý rozum. Ztratila jsem schopnost uvažování, můj svět se otřásl v základech. Luke Newton. Její prvorozený syn, populární herec, obletovaný muž a můj dávný přítel. Neviděli jsme se sedmnáct let... Když jsem ho před takovou dobou opouštěla, byl Luke laskavý, milý a nesmírně hodný. Moje pubertální dušička se do něj zamilovala způsobem, o němž jsem netušila, že je možný.

Abych byla upřímná, po celé ty roky jsem na něj myslela. Sledovala ho v médiích, filmech, na sociálních sítích. Ačkoli vždy zpovzdálí, byla jsem si jistá, že by si mě nepamatoval. A já nechtěla zapadat do škatulek šílených fanynek. To bych nesnesla.

A pak mamka přišla s nápadem odletět na pár měsíců do Londýna za rodinou Newtonových. Naši procházeli krizí, souhlasila jsem, že odluka bude nejlepší způsob, jak situaci zklidnit. A jelikož jsem ji nechtěla nechat samotnou, vyjednala jsem si v práci neplacené volno a doprovodila ji. Věděla jsem, že tam na Luka narazíme. Byla jsem nervózní a natěšená zároveň, v mých vzpomínkách zůstával tím laskavým chlapcem, který mě ve škole bránil, když se mi spolužáci posmívali kvůli baculaté postavě. Kdy mě šikanovali a strkali do mě, vždycky tam byl. Po mém boku. A já, hlupačka, očekávala, že to tak bude i nadále. Nezměnila jsem se. Ne moc. Moje baculatost zůstala, jen se v dospělosti trošku zformovala. Nosila jsem šaty velikosti 48 a moje sebevědomí nedosahovalo ani výše jednoho centimetru. Dovolila jsem společnosti, aby mi namluvila, že jako žena za nic nestojím. Jen proto, že nemám dvacet kilo i s postelí, nevyznám se v líčení, umím zatlouct hřebík a nebojím se ušpinit při práci. Lehce naivně jsem doufala, že to Luke ocení. Ne snad že mi padne do náruče a vyzná mi horoucí lásku, tak hloupá jsem doopravdy nebyla, ale přála jsem si, aby se stal mým přítelem. Nevěřila jsem, že právě jeho by sláva mohla tolik změnit.

Zmýlila jsem se.

* * * * * * * * * * * * * *

→Za případně překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...

→Komentář uvítám! ♥
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!