M.i.n.e // Luke Newton FF

- 6 -

Moc vám děkuju za každičké jedno přečtení ♥ Snad u povídky vydržíte =)

UVÍTÁM KOMENTÁŘ ♥ Užijte si díl!

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Nespala jsem celou noc. Střídavě jsem ležela v posteli a brečela do polštáře, nervózně přecházela po pokoji nebo seděla v pokrývkách a zírala do zdi. Snažila jsem se přijít na to, jestli jsem opravdu udělala tak obrovskou pitomost, jak se na první pohled zdálo. Domluvená svatba... V jednadvacátém století! Musela jsem si připomínat, že to dělám kvůli Penelope. Navíc co se Lukova chování týče, nemohlo mě nic překvapit. Počítala jsem s tím nejhorším.

Trápila mě však ještě jedna věc. Věc, o které jsem do té chvíle nepřemýšlela, protože mi na ni už nezbývala mozková kapacita.

Mé nemoci. Měla jsem totiž diabetes prvního typu a celiakii navrch k tomu. O druhém neduhu, což byla nesnášenlivost lepku, všichni věděli, ovšem ten první jsem držela v tajnosti. Když mi v patnácti letech selhala slinivka a já si musela inzulín začít dodávat uměle, lusknutím prstu jsem se proměnila v diabetika. Několik let trvalo, než jsem své okolí naučila, že cukrovka má několik typů a že můj typ skutečně nevzniká z přemíry sladkého. Lidé totiž měli tendence dávat mé neduhy do souvislosti s baculatou postavou. Nebudu lhát, občas bylo náročné s touto nemocí žít. Ale já bojovala jako lvice.

Měla bych to Lukovi říct? Nebo Anne? Ačkoli... Co by se změnilo? Stejně by se o mě nezačal starat. Zůstala bych na to dál sama a ono přiznání by se ukázalo jako naprosto zbytečné. Možná bych mu jím dala důvod k ještě většímu pohrdání. Dospěla jsem té noci k závěru, že si ono tajemství radši nechám pro sebe. Tak dlouho, jak jen to bude možné.

Padla jsem bezvládně do pokrývek a zahleděla se do stropu, na němž se míhaly tmavé stíny. Zapomněla jsem zatáhnout závěsy na okně, do ložnice mi tudíž pronikal svit pouličních lamp a kouzlil kolem mě všemožné abstraktní obrazy, v nichž jsem se pokoušela najít smysl. Jako by vyjadřovaly můj život. Zapletla jsem se do něčeho naprosto absurdního a... a už neměla žádnou možnost úniku. Svědomí by mě ohryzalo zaživa. Ovšem mohla jsem si za to sama.

Zasténala jsem, obrátila se na břicho a tvář zabořila do polštáře. Tušila jsem, že je otázkou pár dní, než nás lady Newtonová pozve na návštěvu. Až se dozví, že se bude její milovaný vnuk ženit, jistě zatouží poznat jeho snoubenku. Měla jsem strach. Stále mě jímala hrůza při pouhé představě toho, že jí stanu čelem. Neprohlédne naši lež? A jak se zachová, když se jí nebudu líbit? Což jsem věděla takřka najisto. Nevěřila jsem, že se se mnou jako Lukovou „partnerkou" žena jejího ražení spokojí.

Nehodlala jsem se obelhávat. Měla-li jsem být upřímná sama k sobě, přála jsem si, aby se Země začala otáčet opačným směrem a Luke se do mě zamiloval. Aby ve mně viděl víc než trapnou a nezajímavou tlustou ženu. Aby mnou přestal pohrdat... Ale věděla jsem, že nic takového nehrozí. Dal to, ostatně, dost jasně najevo.

Ne, vážně jsem moc rozumu nepobrala. Kdyby ano, pošlu Anne s tím jejím nápadem rovnou do háje. Už proto, že jsem pro něj hořela jako naivní puberťačka. A co bylo nejhorší? Já věděla, jak obtížný ten „vztah" na oko bude. Dennodenně ho vídat. Sledovat, jak odchází za jinými, představovat si, co s nimi dělá. Vědět, že je líbá tak, jak mě nikdy líbat nebude.

Já husa si to vše moc dobře uvědomovala. A přesto jsem se hodlala svého rozhodnutí držet. Kvůli Penelope. Na jednu stranu se mi sice příčilo přistoupit na hru lady Newtonové, ale na druhou jsem věděla, že musím pro tu mladou dívku něco udělat, že jí musím nabídnout pomocnou ruku. Že musím udělat vše, co je v mých silách.

Zhluboka jsem se nadechla a pevně k sobě semkla víčka. Chtěla jsem věřit, že podstoupením tak obrovské zkoušky něco získám. Cokoli. Zkušenost. Sílu. Sebedůvěru. Ale stále ve mně hlodal červíček pochybností. Zrazoval mě, našeptával, že na nic podobného nejsem stavěná. Nabádal mě, ať jsem sama k sobě upřímná. Ať si přiznám, proč to celé dělám.

Zavrtěla jsem hlavou a převrátila se na bok. Ne... To je nesmysl! Nemohla jsem přece kdesi v nitru doufat, že se do mě Luke nakonec zamiluje.

Nebo...?

...

Následující dva dny byly nesmírně hektické. Pro mě především z jednoho prostého důvodu. Vyhýbala jsem se Lukovi i Anne jako čert kříži, trávila co nejvíce času mimo byt a brouzdala s mamkou ulicemi, zatímco jsme stále dokola probíraly katastrofu, vstříc které jsem se řítila jako nezadržitelný, plně rozjetý vlak. Nevymlouvala mi to. Tedy ne přímo. Ale snažila se mi nastínit, jakým směrem se bude můj nynější život ubírat. Ovšem ať pověděla cokoli, nešokovala mě. Ničím. Zdálo se, jako bych promyslela opravdu vše. A i když jsem občas pociťovala nutkání cuknout, vrátit se domů a na tuto epizodu zapomenout, nikdy jsem to neudělala. Držela mě tam myšlenka na Penelope. Držela mě tam dokonce i má marná láska k Lukovi. Soužila jsem se touhou po muži, jenž nikdy nemohl být můj.

Změna nastala sobotního rána. Vyklouzla jsem tiše ze své ložnice, přesvědčená, že jsem v bytě sama, ovšem jakmile má noha překročila práh kuchyně, leknutím jsem sebou trhla. U velkého jídelního stolu seděly Anne s mou mamkou a o mramorovou pracovní linku se tam opíral zadumaný Luke. Nevšiml si, že tam jsem, dokud mě jeho matka neoslovila. Tehdy ke mně zvedl hlavu a s nakrčeným nosem mě nevybíravě sjel pohledem od hlavy až k patě. Dech se mi zadrhnul v hrdle. Ať jsem se snažila přesvědčit samu sebe o jakékoli odvaze a nestrannosti, ve skutečnosti jsem v sobě měla malou dušičku a srdce se mi bolestivě chvělo. Najednou mi přišlo nemyslitelné, že bych se měla dennodenně dívat na jeho pohrdlivě stažené rty, cítit jeho oči, ušklíbající se nad každou mou zaoblenou křivkou, a vědět, že když není se mnou, miluje se s ženou mně pramálo podobnou.

Mohla jsem se zkoušet obelhávat, ale brala jsem to zatraceně osobně.

„Ahoj drahoušku," oslovila mě Anne a poklepala na židli po svém boku. „Posaď se k nám. Zrovna jsme s tvou maminkou," položila jí ruku na paži a já si nemohla nevšimnout, jak můj rodič lehounce ucukl," přemýšlely, jak ti oznámit, že dnes jdeme na oběd k Lukově babičce, lady Newtonové."

Zastavila jsem uprostřed kroku, jako by do mě uhodil blesk. Vážně bych měla té děsivé ženě stanout čelem? Už? Proč mě na to nepřipravily? Proč mi to Anne právě oznámila jako hotovou věc? Abych navštívila lady, chtělo by to minimálně týden vyplněný meditací a jógou. Začínala jsem pomalu propadat hysterii. Prokoukne to. Prokoukne naši lež...

S náhlým přívalem naděje jsem se zadívala na Luka. Čekala jsem, že vyprskne, že ztratí trpělivost a jednou provždy mě odvrhne. Že rozhodne za nás oba! Ale on mlčel. Jen na mě dál nehnutě zíral.

„Neměj strach, zlatíčko," chytila mě mamka za ruku a stáhla do sedadla. „Půjdeme tam s tebou, nebudeš sama. Hlavně si zachovej chladnou hlavu a buď svá. Pak bude všechno v pořádku."

Anne přikyvovala, ale já ani jednu z nich příliš nevnímala. Musela jsem si to vyříkat s Lukem. O samotě.

Opatrně jsem se vytáhla zpátky na nohy a přesunula se pohledem k němu. Když jsem se ujistila, že mě vnímá, zhluboka jsem se nadechla a bezvýrazně šeptla: „Mohli bychom si promluvit, prosím?"

* * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případně překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!