M.i.n.e // Luke Newton FF

-27-

Moc se vám omlouvám za dlouhou neaktivitu, ale trápilo mě zdraví a na psaní jsem, bohužel, neměla ani pomyšlení. Snad se vám příběh i po takové době bude dál líbit ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Připadalo mi, že trvalo mučivě dlouho, než se ke mně naklonil. Než jsem na rtech ucítila první jemný závan vzduchu. Než se naše ústa setkala a mně podklesla kolena. Svět se v první vteřině zběsile roztočil. Musela jsem se chytit jeho ramen, abych neztratila pevnou půdu pod nohama.

Přítomnost se úplně rozplynula. Existovali jsme jen my dva. Luke mě k sobě pevně tiskl, jako by se bál, že mu vyklouznu, zatímco já se nechala unášet vlastními emocemi, které mi bouřily v těle.

Kdykoli jsme se políbili, něco se změnilo. Možná za to mohly fyziologické procesy v našich tělech, obyčejná potřeba sdílet intimitu s druhým. Touha měla nesmírnou moc. A jakmile dostala příležitost, ovládla každou tenkou vlásečnici, každou žílu i malou buňku. Naplnila je po okraj a pak vybouchla.

Zasténala jsem a přimkla se k němu ještě těsněji. Opojně voněl. Sytá zemitá kolínská, jež mi otupovala smysly a dělala ze mě pouhou loutku, podřízenou srdci. S rozumem nemělo mé jednání společného ani tolik, co by se za nehet vešlo.

Po chvíli mi k uším dolehlo tiché odkašlání. Kterým jsem se nenechala rozhodit. A Luke taky ne. Dlaněmi sjel podél páteře až k bedrům, jeho prsty mi pod šaty zanechávaly cestičku husí kůže. Chvěla jsem se jako vyplašená laň.

Vzpamatovala jsem se teprve v momentě, kdy mě zuby zatahal za spodní ret. Paradoxně to mě uvrhlo zpátky do reality. Vyděšeně jsem se od něj odtáhla a skryla ústa pod dlaněmi. Připadala jsem si jako cizinec vržený do úplně nového světa. A co hůř? Luke se na mě díval s očima zastřenýma, hruď se mu překotně zvedala a opět klesala.

„Páni," hlesla šokovaně Nicola. „To bylo... ehm. Mám spoustu fotek."

Do lící se mi nahrnula krev. Co jsem to zase provedla? Měla jsem ho jen políbit. Ne se přestat kontrolovat! Nejradši bych si vrazila pár facek. Silných a dobře mířených. Třeba bych se probrala. Dělala jsem ze sebe jen idiota!

Škytla jsem a rozběhla se na toalety. Nedokázala jsem tam po tom všem zůstat a snášet Lukův neprostupný výraz ve tváři.

Vrazila jsem do malé, dobře osvětlené místnosti a nahrnula se k umyvadlům. Chvíli jsem okraj jednoho z nich jen pevně svírala v prstech, neschopná rozhodnout se, co tam vůbec dělám. Nakonec jsem naplno pustila studenou vodu a opatrně si několikrát opláchla obličej.

Jak jsem očekávala, netrvalo dlouho a přispěchala za mnou Nicola. Což mi s rozpoložením příliš nepomohlo. Nechtěla jsem s nikým mluvit. A s ní už vůbec ne! Tak trochu jsem jí totiž vyčítala vše, co se stalo. Vím, že jsem neuvažovala rozumně, ale já potřebovala nějakého viníka.

Nenahrnula se přímo ke mně, naštěstí. Nechávala mi dostatek vlastního prostoru. „Jsi v pořádku?"

Mlčky jsem zavrtěla hlavou.

„Zlato, proč jsi utekla?" popošla o krok blíž a zahleděla se na mě v odrazu zrcadla. „Vždyť to všechno šlo naprosto perfektně!"

„Perfektně?" vyštěkla jsem na ni přes rameno. „Nic nešlo perfektně. Celý to byla naprostá katastrofa!"

„Nebyla!" odporovala mi zapáleně. „Co ten polibek? Snad vážně nevěříš tomu, že by to Luke dokázal hrát?"

Pokrčila jsem lhostejně rameny.