M.i.n.e // Luke Newton FF

-63-

Po velmi dlouhé době nový díl. Omlouvám se za tak ostudné zpoždění, ale mám nesmírně hektické období, kdy vůbec nic nestíhám. Promiňte mi to, prosím... A doufám, že se vám dnešní díl bude líbit ♥

* * * * * * * * * *

Po tváři se mi skutálela slza. Vzal mi veškerá slova. Vzal mi pevnou půdu pod nohama. Náhle jsem netoužila po ničem jiném než jeho náruči. Objala jsem jej proto kolem pasu, hlavu mu zabořila do prohlubně mezi krkem a ramenem a přimkla se k němu.

Mé sevření opětoval. Políbil mě do vlasů a prsty začal velmi pomalu přejíždět podél mé páteře. Jako by intuitivně vycítil, co mám nejradši.

Milovala jsem ho. Milovala jsem ho snad pořád víc. A přímou úměrou s tím se zvětšoval i můj strach. Bylo jen otázkou času, než naroste do obludných rozměrů a já jej přestanu mít pod kontrolou.

Netuším, jak dlouho jsme tam stáli. Mohla to být klidně věčnost... Když však Lukovi náhle tiše zakručelo v břiše, zabublal mi v hrdle smích. „Tady má někdo hlad."

„Promiň," opáčil, v hlase se mu odrážel potlačovaný smích. „Nemůžu si pomoct."

Popadla jsem jej za ruku a energicky odtáhla ke stolu. Očka se mu při pohledu na onu hostinu rozsvítila. „To vypadá naprosto luxusně!"

„Heh, snad to tak bude i chutnat."

Líbnul mě na nos a spiklenecky zamrkal. „Určitě bude."

Jímala mě příšerná nervozita. Chtěla jsem, aby mu večeře chutnala. Nevím, co přesně jsem si od toho slibovala, možná jsem v Lukových očích chtěla stoupnout, pravdou však je, že když se mu po ochutnání prvního sousta rozlil ve tváři blažený výraz, skutálel se mi ze srdce obrovský balvan.

„Bože," vydechl, „nic tak dobrýho jsem ještě nejedl!"

Zarděla jsem se a konečně se sama pustila do jídla.

„Je něco, co ti nejde?"

Přemýšlivě jsem nakrčila nos. „Neumím zpívat."

„Nevěřím!"

„Věř," potřásla jsem hlavou, „neudržím tón."

„Víš co," hodil po mně spiklenecky očkem, „vezmu tě někdy do divadla a zkusíme si duet na mikrofon. Dokud neuslyším, že ten tón neudržíš, neuvěřím!"

Natáhla jsem se přes stůl a hravě jej plácla přes ruku. Cítila jsem se... volně. Byla jsem volná jako pták. Má duše zpívala, srdce prudce tlouklo v rytmu toho Lukova. Jako by se na sebe ony dva zrádné orgány napojily.

Ta večeře nakonec byla jedním z nejlepších zážitků za poslední dobu. Smáli jsme se, dotýkali se, povídali a vyprávěli o všem možném i nemožném. Zvedli jsme se od stolu až pozdě v noci, kdy už byl Londýn obestřen neprostupnou tmou. Luke mi pomohl sklidit nádobí, a když byla kuchyň opět bez poskvrnky, uchopil mě znenadání za boky a jediným švihem vysadil na mramorovou pracovní linku.

Překvapeně jsem vyjekla. „Co blbneš?"

On se však jen šelmovsky pousmál a vášnivě se zmocnil mých úst. Dlaněmi přejížděl od stehen přes měkké boky, pokračoval k ramenům, přes záda a k šíji, za niž mě majetnicky uchopil, snad aby mi dal najevo, kdo je pánem situace. A pak... Pak mě zuby hravě zatahal za spodní ret. Zasténala jsem. Zcela nevědomky, ani jsem si činnost svých hlasivek neuvědomila.

Luke těžce vydechl, chřípí se mu zachvělo. „Můj Bože. Co to se mnou děláš? Po žádné jsem ještě netoužil tolik jako po tobě..."

Trhavě jsem do plic vtáhla vzduch. Tonula jsem v příšerném zmatku. Jak jsem se právě ujišťovala, Lukova blízkost dokázala vymazat veškeré záchvěvy racionálního uvažování a já nedokázala vůbec nic. Snad bych se ani nezvládla představit vlastním jménem. Eh, jak mi říkala maminka?

Zaryla jsem mu nehty do ramen a přitiskla se k němu těsněji. Existoval jen on. Nic dalšího. Žádný svět, žádní lidé.

„Víš," zavrněl mi náhle do ucha, vnímala jsem z jeho hlasu stěží skrývaný úsměv, „sex v kuchyni sice je to největší klišé, ale k naší situaci se trocha klišé perfektně hodí, co říkáš..."

Nedohadovala jsem se s ním. Cosi ve mně se sice toužilo z jeho náruče osvobodit, ale byla to tak maličká část, že jsem její hlásek snadno umlčela. Ač se mi takové chování vůbec nepodobalo. Ovšem jak jsem už několikrát řekla, s Lukem se ze mě stával úplně jiný člověk.

Přiznávám, když jsem v nějaké knize narazila na zmínku o milování na studené kuchyňské lince, obracela jsem oči v sloup. Tak předvídatelné. Tak... neoriginální! A dozajista nepohodlné.

Ovšem...

Ono to ve finále bylo dokonalé.

Naprosto dokonalé. S Lukem jsme opět splynuli v jednu bytost. Nevím, jak se mu to podařilo, ale zapomněla jsem pod tíhou jeho pozornosti na všechny své nedokonalosti. Když žádoucími konečky prstů přejížděl po mé citlivé pokožce, zapomínala jsem na vše, co mě trápilo. Zapomínala a přála si být s ním do konce života. Když mě políbil, přála jsem si, aby s tím už nikdy nepřestal. Pociťovala jsem v jeho sevření dosud nepoznaný druh štěstí. A uvědomovala si, jak obrovským požehnáním je. Ačkoli jsem netušila, zda se dá považovat za skutečné.

Z kuchyně mě poté odnesl k sobě do ložnice.

Ano. Opravdu mě odnesl. V náruči. Neskutečné, že? Bojovala jsem s ním jako lvice, když mě jeho paže pevně uchopily a zvedly do vzduchu, nechtěla jsem, aby si něco udělal, ovšem jako bych se pokoušela hnout se skálou. Nad mými protesty se vůbec nepozastavil. A tak jsem přitvrdila. Avšak on mě v té chvíli políbil, čímž umlčel veškeré další protesty ihned v zárodku.

Vzdala jsem se.

Jemu.

A vzdávala se do samotného rána.

„Stevene, já s vámi na žádnou bujarou párty nepůjdu!"

Zavrtěla jsem se a napůl ještě v osidlech spánku se převrátila na břicho. Lukův tlumený hlas jsem vnímala jen nejtenčím okrajem svého vědomí. Odhadovala jsem, že stojí u dveří a k uchu si křečovitě tiskne telefon, ovšem sílu přesvědčit se o své domněnce jsem nenašla. Únava se své nadvlády nade mnou nehodlala vzdát.

„Nemám prostě náladu," pokračoval odhodlaně. „Jo, myslíš si to správně. Radši strávím večer se svou manželkou."

* * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =) A pro vaši lepší orientaci jsem jej umístila i !!! SEM DO KOMENTÁŘŮ !!! ♥
→Děkuju, mám vás ráda!