I sny se občas plní

Část 71

Trvalo asi hodinu a půl, než po rozhovoru s Colinem dorazily domů. Byla neskutečně šťastná i nadmíru spokojená, jelikož po cestě si spolu toho ještě dost vyjasnili. Hunter ji ujistil, že cokoliv se mezi nimi stalo i ještě stane, za nic z toho, se nemá co stydět. Prý to, co se s ní v noci dělo, je úplně normální. Prý nad ní převzali moc, dlouho potlačované emoce, které se v tu chvíli, prostě rozhodli vyjít na povrch. Dle jeho názoru, jsou to normální lidské potřeby, které má každý člověk a jako každý, i ona je čas od času potřebuje ukojit. Tudíž stud není na místě. A to, že byl zrovna on u toho, když se v ní ty dveře, plné emocí otevřeli, je pro něj čest. To s tou ctí, sice moc nechápala, ale budiž. Hádat se s ním neměla v úmyslu. Po rozhovoru s ním, se cítila volná, klidná, a hlavně její srdíčko i duše byli naplněné. Co zažívala prvně v životě. Takový klid a mír v sobě dlouho neměla, pokud někdy vůbec. A za to vděčí muži s modrýma očima, který ji neustále ujišťuje o tom, že patří jen a jen jemu, a nikomu jinému. Co jí dělá moc dobře.

Zprvu byla totiž tak vyděšená z té noci, že ji ani nedocházelo, jak šťastná a spokojená se vlastně cítí. Ne, nebyla vyděšená z toho, co se mezi nimi dělo, ale z toho, co jsi o ní bude její modrooký přítel myslet. „Cay!" Vypískl její malý králíček hned, jak i s Huntrem vstoupily do dveří domu. „Casey! Táta!" Přidala se Emilie, která byla Colinovi v patách. Chvíli trvalo než se všichni zvítali a děti se uklidnili. „Máme hlad! Máte už něco navařeno?" Zeptal se muž, tyčící se po jejím boku s vážnou tváří dětí, jakoby čekal, že zrovna oni něco kuchtily. Ten pohled na ně, byl vskutku na nezaplacení, jelikož vůbec nechápali, proč se jich to vlastně ptá. Popravdě jak on, tak i Casey měli co dělat, aby se oba na celé kolo nerozesmály.

Právě scházela po schodech dolů i s Chrisem v náručí, když zaslechla veselé hlasy, linoucí se z chodby, které ji napovídali, že její syn i s přítelkyní dorazil domů. „Už jsme čekali jen na vás!" Křikla se smíchem, upírajíc svůj pobavený pohled na výjev, co se jí naskytl. Ano, pobavili ji výrazy dětí, ale to, co jí vykouzlilo široký úsměv na rtech, bylo, když pohlédla na dvojici, která přímo zářila štěstím. Popravdě, ještě nikdy svého syna neviděla, s tak blaženým výrazem ve tváři, jako se jí to naskytlo právě teď. A to jak mu jiskřily oči láskou, když se podíval na ženu stojící vedle něj, ... To bylo něco, v co už ani nedoufala, že se někdy stane. A to nemluví o Casey, která jakoby celá zářila, co jí ujistilo v tom, že svou první noc, kde s určitostí přišla o svou nevinnost, mají už za sebou. Což znamená jen jediné a to, že Hunter se jí přiznal a ona to přijala. Co jí přivádí k tomu, že si ji bude muset na chvíli ukrást, jelikož je strašně zvědavá na podrobnosti. Tedy jen pokud bude její příští snacha svolná k tomu, se o své zážitky s ní podělit. Když se na ně tak dívá, je opravdu šťastná, že se dočkala toho, že i její starší syn zjistil, jaký nádherný pocit to je, když se vám srdce náplní tou ryzí láskou k osobě, která je pro vás celý svět.

„Máma, máma!" Vypískl její malý brouček, natahující své malé ručky k ní. „No ahoj, nezbedo." Jen co si ho převzala od Claire, políbila malého na tvářičky a se smíchem si ho přivinula ke své hrudi. „Haló! Já jsem tady taky!" Zabručel na oko uraženě Hunter, když si ho malý nevšímal, načež se k němu Chris otočil a poslal mu vzdušný polibek. Co očividně jeho tátovi nestačilo, jelikož k němu přistoupil blíž, aby ho mohl, přitom jak ho políbil do vlásků, pozlobit lechtáním. „Musíme se jít převléct. Tedy aspoň já určitě. Počkáte na nás ještě chvilku?" Pronesla s pohledem upřeným do toho Claiřina a když ji s úsměvem přikývla na souhlas, odešla i s Chrisem v náručí a s Hunter v závěsu do svého pokoje, jelikož ty šaty byli až moc krásné na to, aby je nosila jen tak po domě. A nemělo to nic společného s tím, že na normální nošení se jí zdály být dost nepohodlné.

Jen, co zapadl do svého pokoje, samozřejmě po tom, co Casey zavřela dveře od toho svého, rychle zházel věci, co měl doposud na sobě, do koše na prádlo a s pohledem i šibalským úsměvem upřeným na svou postel, se rozhodl, že musí udělat ještě jednu pro něj důležitou věc, ale to až později.

Netrvalo dlouho a všichni seděli u jídelního stolu, kde se podával nedělní oběd. V čele stolu, jako obvykle seděl Hunter, který nemohl svůj pohled odpoutat od toho Caseyina a když už, tak jen na dobu nutnou k tomu, aby někomu na něco odpověděl. I Casey byla na tom se svým pohledem, neustále visícím na něm a stále se růžovějícími tvářemi, stejně. Ano, jeho máma je zpovídala ohledně svatby, které se zúčastnili, jelikož chtěla vědět všechny drby, co se tam nesly. Co je rozhodně nezastavilo od toho, aby se jeden do druhého vpíjeli.

Díval se kolem sebe a nemohl uvěřit, že má to, po čem celý svůj dosavadní život toužil. Milující ženu, která svou lásku k němu neskrývá, stejně tak, jak on k ní. Krásné děti, které z celého srdce miluje a ke kterým počítá i Colina. Úžasnou matku, která ho miluje a vždy mu, za každých okolností pomůže. Svého bratra, který sice není přítomen, ale je neoddělitelnou součástí jeho života, bez kterého by nebyl tím samým člověkem, jakým je. Je neskutečně vděčný za rodinu, kterou má a která se určitě bude ještě rozrůstat. Ke všem cítí tolik lásky, že za každého z nich, by bez váhání položil svůj život, kdyby to bylo nutné.

„Casey." Oslovil ji muž, s jasně modrýma očima, když vycházela z Chrisova pokojíčku po tom, co ho uložila do postýlky. S láskou na něj pohlédla, když ji nabídl svou ruku, se kterou jí směřoval do jeho ložnice. „Děje se něco?" Zeptala se ho nejistě ve chvíli, kdy zavíral dveře od svého pokoje, jelikož se jí zdál být trochu nervózní. Nějakou dobu trvalo, než se rozpovídal, ale přece jen odpověď na svou otázku o malou chvíli dostala.

Stála uprostřed místnosti, když se k ní muž s modrýma očima, který ji ještě před chvílí připadal nervózní, plížil jako šelma, co číhá na svou kořist. Byl to tak zvláštní pocit, který se přetavil do neskutečného vzrušení, co jí rozehřívalo, každou buňku v jejím těle. „Lásko." Oslovil ji s touhou, která se mu znatelně odrážela v hlase. Dělilo je od sebe jen pár centimetrů, když ji pohladil po tváři a sdělil ji to, nač čekala, už hodnou chvíli.

Jakmile zavřel dveře své ložnice, měl co dělat, aby svou touhu i vzrušení, které mu v její přítomnosti, tak nestydatě procházeli tělem, udržel na uzdě, jelikož si s ní chtěl nejdříve promluvit. Byla tak krásná, křehká, nevinná,... Prostě neodolatelná a on byl neskutečně šťastný, že ji měl u sebe. Že je zpět v jeho životě. „Chci, aby ses přestěhovala do mé ložnice. Už napořád." Ulevilo se mu, když přitom, jak se jí s láskou zadíval do očí, ve kterých divoce planuly ty samé emoce, co se v jeho nitru taky bezostyšně zmítaly, vyřkl konečně to, nad čím přemýšlel už od chvíle, co se ráno vzbudil v hotelu, s Casey na své hrudi.