I sny se občas plní

Část 75

Jako zdálky se mu zdálo, že na něj někdo mluví. Byl úplně mimo, ale jen do té chvíle, než přišel Derek a probral ho. „Huntře! Ksaku vzpamatuj se!" Křikl na něj bratr, zatímco děti čekali se Saskii i s Gabrielem a ochrankou venku před obchodem, přičemž mu dal i dobře mířený pohlavek. V tu chvíli se cítil, jako malý kluk, co něco provedl. „Promiňte. Už jsem zpět." Řekl pohotově a vzápětí, i když nechtěl, přece jen Casey pustil z bezpečí svých rukou. Už jen představa toho, že by o ní přišel a ještě i o dítě, o kterém dosud netušil, že ho vůbec spolu čekají, ho ochromila. Ale teď se musí dát do kupy. Musí tu být pro svou krásku, i pro své nenarozené dítě. A v neposlední řadě, tu musí být i pro ty malé nezbedy, které jsou sice momentálně mimo dění, ale přece vyděšené k smrti. „Dereku. Odvez děti domů, ať se o ně máma postará dokud nepřijdu." Zaúkoloval bratra, když Casey sanitáři nakládali na nosítka, na kterých ji nesly do sanitky, co byla přistavena přímo před obchodním centrem.

Během chvíle dětem vysvětlil, co se děje, samozřejmě tak, aby to pochopily a nebyli ještě ve větším stresu. Byl vděčný Derekovi i Saskii, kteří se jich bez váhání ujali, aby se on i s Gabrielem, mohl odebrat za sanitkou, co uháněla přímo do nemocnice. Bylo štěstí, že si jeho přítel stál za svým a doslova ho hodil na sedadlo spolujezdce, jelikož přitom, v jakém stavu se v danou chvíli nacházel, by přinejmenším do té nemocnice, kdyby byl řídil, přišel, jako pacient i on.

Seděl v nemocniční čekárně, nedaleko operačního sálu, ve kterém se starali o jeho zelenookou divošku, a pravdou bylo, že si ani neuvědomil, jak se tam vlastně dostal. Všechno se to seběhlo tak rychle, že to nestačil ani vnímat. Pamatuje si, že mu Gabe, po cestě za houkající sanitkou něco povídal, ale co to bylo, to vůbec netuší.

Díval se na své ruce, které byli ještě stále potřísněné krví Casey a přemýšlel, co mohl udělat jinak. Kdyby nešli do toho centra, nic z toho by se nestalo. To byla prvá věc, co ho napadla, když si uvědomil, že ji nedokázal ochránit tak, jak jí onehdy sliboval. Přísahal ji, že pokud bude s ním, nikdy se jí nic nestane. A teď? Teď čeká, zda bude jeho láska vůbec v pořádku a to nemluví o tom drobečkovi, který se možná nikdy nepodívá na tenhle svět.

Za poslední tři měsíce, se mu život obrátil o sto osmdesát stupňů a to jen díky tomu, že se mu do života vrátila žena, co mu už v jeho osmnácti letech, prvně rozbušila jeho srdce. Ty tři měsíce, jsou nejšťastnějším obdobím v jeho životě, vyjma dětí samozřejmě, které jsou pro něj samy o sobě, neskutečné štěstí.

Ví, že jestli o ní přijde, zlomí ho to. Věděl to, už tehdy, kdy se tak spontánně rozhodl přijmout ji do své rodiny. No na svou obranu musí říct, že jeho láska k ní byla větší, než obavy z toho, co by se jednou mohlo a nemuselo stát.

To čekání, se mu zdálo být nekonečné. Ta beznaděj, co mu svírá srdce i duši, než se dozví, co je s jeho láskou, ke které ho teď rozhodě nikdo nepustí, byla neskutečná. Naposled ji viděl, když ji vyndali ze sanitky, než se za ní zavřeli dveře operačního sálu, kam už nemohl. A teď tady bezmocně sedí a šílí z představ, co se mu mihají v hlavě.

Přes hodinu mu trvalo, než děti i se Saskií odvedl domů, přičemž musel taky matce vysvětlit, co za šílenost, se vlastně v nákupním centru odehrála. U toho se i od své přítelkyně dozvěděl, co se ten den stalo v obchodě, kde s Casey nakupovala. Ano, mluví o tom, že Casey ji nechtěně vyzradila své tajemství o miminku, které čeká s jeho bratrem, co mu chtěla oznámit u rodinné večeře, čeho se vlastně nedočkali.

Matka byla z toho v šoku, ale dětem se hned začala věnovat, jen, aby je přivedla na jiné myšlenky. „Bude Casey v pořádku?" Upřel na něj uplakaný pohled Colin, který se oprávněně bál o svou starší sestru. A nebylo se čemu divit, jelikož ona je jediná rodina, kterou ten kluk má. Neváhal a přiklekl si k němu. „Coline, tvá sestra je moc silná žena a určitě se jen tak nevzdá. Hlavně když ví, že jsi tady ty." Povzbudil ho, dívajíc se mu do očí a vzápětí si ho přitáhl do objetí, kde se mu malý zelenooký kluk, naplno rozbrečel. „Věř mi, bude v pořádku. Slibuji." Ujistil ho a po chvíli ho předal své matce, která se ho okamžitě ujala, aby on mohl jít za Huntrem, podpořit ho v těžkých chvílích. Saskie se rozhodla zůstat u nich, jelikož chtěla jeho matce pomoct s dětmi, které byli dost rozrušené, za co jí byl opravdu vděčný, poněvadž mu nic nebránilo v tom, aby se s ní, i všemi ostatními rozloučil, nasedl do vozu, který na něj už čekal a vyrazil za svým bratrem do nemocnice.

„Huntře, jak to vypadá?" Zeptal se ve chvíli, kdy dobíhal k němu a očividně se zeptal na zbytečnou otázku, jelikož když viděl jeho výraz, co se mu usídlil ve tváři, dovtípil se, že ví přesně tolik, co on. Nic. Ještě nikdy neviděl svého staršího bratra, v tak zoufalém stavu, jako právě teď. Ani tehdy, když mu zemřela žena, ani když zemřel jejich táta. To zoufalství, co na malý moment zahlédl v jeho očích, ho vyděsilo, jelikož to dokazovalo, že bratr, kterého považoval vždy za nejsilnějšího muže, co kdy tato planeta nosila, je přece jen obyčejný člověk, co má taky city, které lze zranit. Ne, že by ho kvůli tomu začal vnímat jinak.

Pozoroval svého mladšího bratra, jak se baví s Gabrielem a u toho nervózně přechází po chodbě. Byl moc rád, že jsou tam oba dva s ním. Teď nedokáže myslet na nic jiného, než na Casey a jejich miminko, co se možná ani nenarodí. Derek mu řekl, že o děti se stará máma i Saskie, co ho uklidnilo, jelikož věděl, že jsou v dobrých rukách.

Pořád dokola si přehrával, co se to ten den vlastně stalo a co mohl udělat jinak, ale na nic nepřišel. Z toho čekání byl zoufalý. Ubíjelo ho, že neví, jak to se ženou jeho srdce vypadá. Sám sebe se ptal, zda se ty dveře, které stále hypnotizuje, vůbec někdy i otevřou a on se aspoň něco dozví, když se tak o malou chvíli stalo. Dveře se otevřeli a ven vyšel lékař, který měl na starosti jeho budoucí manželku. „Pane Blackwelle, jste to vy, viďte?" Přistoupil k němu šedovlasý muž v bílém plášti a Hunter se hned postavil. „Ano." Málem to od netrpělivosti vykřikl. Muže s šedivými vlasy, si pamatuje od doby, co v téhle nemocnici zemřela Isabel. Tehdy mu přišel říct, pro něj zdrcující zprávu. Zdálo se mu to jako Déjà vu. Popravdě, v tu chvíli neměl daleko od toho, aby se před zraky svého bratra i přítele, doslova sesypal.