I sny se občas plní

Část 77

Už chvíli pozorovala svého prince, který očividně nad něčím usilovně přemýšlel, jelikož si nevšiml, že se už probudila. Vypadal být hodně unavený, bylo to poznat na jeho tváři, co se pořád mračila. Tak ráda by viděla jeho úsměv, který ji vždy rozbuší srdíčko. I ty jiskřičky v jeho očích, má potřebu vidět. „Princi jsi v pořádku?" Zeptala se ho ustaraně, nepoznávajíc svůj vlastní hlas, který zněl víc než ochraptěle. No stačilo to na to, aby upoutala jeho pozornost, co zapříčinilo, že během vteřiny ji s úsměvem na rtech, i s jiskřičkami v očích, které tolik chtěla vidět, líbal snad po celé tváři.

„Lásko moje. Tolik jsi mi chyběla." Šeptal ji u ouška, přičemž měl nutkavou potřebu nikdy nepřestat. „Huntře, jak je na tom naše miminko? Žije,viď?" Zeptala se ho se slzami v očích, přičemž si svou pravou ruku, spontánně přiložila na bříško. Byl si vědom toho, že ji musí říct pravdu. Jenže jakou, když sám pořádně nic nevěděl. „Lásko, zavolám lékaře a on nám určitě řekne, jak je na tom náš drobeček." To jediné ji mohl říct, jelikož i sám chtěl vědět, jak to bude probíhat dál. Okamžitě stiskl tlačítko, které se nacházelo u nemocniční postele a tím zavolal sestru, která vzápětí šla pro doktora, co jeho krásku dával na sále do kupy.

Netrvalo dlouho a u nich v pokoji se objevil prošedivělý lékař, který jim trpělivě odpovídal na otázky, co mu klady. Dozvěděli se, že co se týče Caseyina stavu, jediné co jí zůstane je jizva na levém boku, která nebude překážkou, když dítě začne růst, jelikož už bude vcelku zahojená. Podle všeho to bylo povrchové zranění, život neohrožující, jen se to zkomplikovalo tím, že byla zasahnutá nějaká žíla, či céva nebo tak, kvůli čemu ztratila dost krve, kterou jí dodali zpět. A co se týče miminka, to se prý ještě neví, ale ujistil je, že pokud bude Casey dodržovat klidový režim, aspoň prozatím, tak snad vše dopadne dobře. Ještě jim připomněl, že následující den, půjde pacientka na ultrazvuk, ale jelikož s ní bude chtít jít i její muž, tudíž on, upozornil ho, že bude vyšetřena vnitřně, poněvadž je Casey těhotná jen krátce a s normálním ultrazvukem, by toho moc neviděli.

Rozhovor s lékařem je moc neuklidnil, ale dal jim alespoň malou naději, že jejich děťátko přežije, co jim udělalo radost. „Abych nezapomněl. Derek i Gabriel tě zdraví a přeji brzké uzdravení." Pošeptal ji u ouška, když ji kladl něžné polibky na krk. Ještě chvíli se topili v očích toho druhého, než je vyrušila sestřička, která jim oznámila, že pacientku budou převážet na V.I.P. pokoj, co stihl zařídit v uplynulých pár hodinách, když jeho kráska ještě spala. V průběhu toho, co jí měli převést, ho jeho divoška poslala za klukami ven, jim odevzdat její pozdravy a říct jim, že je vzhůru. A taky dostal nakázáno, že se musí jít alespoň najíst, když už ne se převléct.

Právě vcházel do čekárny, kde měl být jeho bratr i s Gabem, když si všiml, že nejsou samy. „Huntře tak jak?" Vystřelil ze sedačky Derek, řítíc se k němu i s Gabrielem v patách. „Casey vás zdraví. Už je vzhůru, i když ještě ne při plné síle." Odpověděl jim pohotově, než jeho pohled spočinul na starém příteli jeho otce. „Co vás sem přivádí Arvine?" Byl unavený, chtěl se najíst a hned se vrátit na pokoj za Casey. Ne se tady zbytečně vybavovat s někým, koho naposled viděl na pohřbu otce. „Potřebuju s tebou nutně něco probrat. Prosím máš chvíli?" Nebylo zvykem, aby muž co stál před ním o něco prosil, co ho vskutku zaujalo, tak se rozhodl mu vyhovět.

„Poslouchám." Postavil se oproti němu, s pevným postojem si ruce založil na hrudi a svým pohledem ho upřeně pozoroval. Neměl náladu na sáhodlouhé rozhovory, ale pár minut, mu byl ochotný poskytnout. „Ale zkrať to!" Už jeho tón hlasu mu musel napovědět, že nemá otálet a světe div se, Arvin se rozpovídal. No jen, co otevřel ústa, měl chuť ho zastřelit. Málem se opravdu neudržel, když mu pověděl, kvůli čemu tam přišel. „To jsi ze mě kurva děláš prdel, či co?!" Vykřikl tak mocně, že i Derek s Gabem se přikrčily. Hněv lomcoval jeho nitrem a opravdu chybělo málo, aby se přestal ovládat. „Moje budoucí žena, leží postřelená v nemocniční posteli! Ještě ani nevíme, zda to naše dítě přežije a ty sem přijdeš kvůli tomu hajzlovi, co jí sem dostal?!" Oči mu žhnuly zlobou, když se pomalu a nebezpečně přibližoval k Arvinovi, kterému oči svítily strachem. Očividně muž, který se nikdy před ničím, ani před nikým nekrčil, teď zažíval svou premiéru, jelikož ten strach, co z něj byl cítit, i mu vidět v očích, před ním nedokázal skrýt. „Teď mě poslouchej!" Chytil ho pod krkem. Bylo mu jedno, zda by to byl samotný papež, nebo Lucifer. Vybral si blbou chvíli na takové rozhovory. Podíval se mu zpříma do očí, a když si byl jistý, že vnímá, promluvil.

„Jestli se naše dítě, vinou toho hajzla, kterého ses rozhodl chránit, nenarodí, věř mi, že můj hněv se neobrátí jen k Adamovi, ale i k těm, co za něj přišli orodovat." Ta slova Arvinovi zněla v hlavě dlouho po tom, co opustil nemocnici. Kdyby co i jen tušil, co je ve věci, poslal by Adamova otce do prdele. Teď bude mít na špalku i svou hlavu. Tedy aspoň do té doby, než se Huntrovo dítě nenarodí, tedy pokud se vůbec narodí. Podle toho, co si po setkání se šéfem šéfů, zjistil, nevypadá to dobře, co se dítěte týče. Zůstává mu jen doufat, že Hunter vychladne a nebude požadovat krev za krev, poněvadž v takovém případě, by to Oskarův syn nepřežil.

Své zelenooké krásce, zařídil pokoj i s koupelnou, kde si právě teď dává sprchu, jelikož se nutně potřeboval dát dohromady. Je rád, že ještě než stihl přizabít otcova starého přítele, vyrušila je sestřička, která mu přišla oznámit, že Casey je už přestěhována ve V.I.P. pokoji. Arvinovi dal jasně najevo, že vše závisí od toho, zda jejich dítě přežije. No to neznamená, že to nechá jen tak. To ani náhodou. Je spousta věcí, co mu může udělat bez toho, aby ten hajzl otrčil kopyta. Přece jen je zodpovědný za to, co se stalo, jeho krásce i jejich děťátku a samozřejmě i Denymu. A to, i když vše dopadne dobře, bez odezvy rozhodně nenechá.

Naštěstí jeho matka zařídila, aby mu donesli oblečení, jelikož dle slov jednoho z jeho mužů, věděla, že se od Casey nepohne ani na krok. Takže není nucen jít domů, ačkoliv další den už tam bude muset jít, už jen kvůli dětem, které ho určitě čekají.

Ležela v nemocniční posteli a přitom, jak čekala, až se muž jejího srdce vysprchuje, koukala do stropu a v hlavě si promítala, co jí Hunter o tom, kdy ji postřelili vyprávěl. Podle všeho, i když byla s Chrisem, dá se říct v bezpečí prvního patra, tak nebyla. Podle informací, které jejímu příteli poskytl Derek, se zbloudilé kulky, co vystřelil ten sfetovanej kluk, od něčeho odrazily a tím, že změnili směr, zasáhli jak Denyho, tak i ji. Za štěstí považuje, že žádná z těch kulek, netrefila toho malého broučka, co měla v tu chvíli v náručí.

Přes okno se dívala ven, kde měsíc svítil v plné síle, když si uvědomila, že zprávu o jejich miminku, které si prozatím hoví v bezpečí jejího bříška a které v co doufá tam ještě dlouho bude, mu chtěla toho večera sdělit podstatně jiným způsobem, než mu to sděleno bylo.

No pro tuto chvíli musí uznat, že je šťastná. Je šťastná, že se žádnému z dětí nic nestalo. Je šťastná, že Hunter i lidi jejímu srdci blízký, jsou v pořádku. A taky je nesmírně šťastná, že ten střet s kulkou přežila, jak ona, tak i jejich miminko, které to sice ještě nemá vyhráno, ale může aspoň doufat v to, že to zvládne.