Ravenclaw and Slytherin [CZ, HP FF]✔

kapitola 15.-Vánoční svátky

POHLED STEPHANIE

Stála jsem na nádraží v Prasinkách s kufrem v ruce. S úsměvem jsem se otočila na vzdálený bradavický hrad. Upřímně jsem čekala, že to bude daleko horší. Předpokládala jsem, že se prozradím hned první den, což se málem stalo. Dodnes nechápu, jak se mi mohlo povést očarovat ono brnění, které nás později chtělo rozporcovat. Ale na druhou stranu. Tango mu šlo...

Nemohu si být ničím jistá, ale jednu věc jsem odhodlaná splnit, i kdyby mě to mělo stát život. Nikdy nedovolím, aby otec odhalil mé tajemství. Nedovolím, aby odhalil spleť lží, které neměly konce. Nedovolím, aby vyhrál tenhle boj. To se prostě nestane! Nesmí...

,,Nemohu uvěřit, že už je kus za námi," ozval se Chris a já se na něj s úsměvem otočila. Dloubla jsem ho do boku a on se na mě ublíženě podíval. V jednom měl pravdu. Tenhle půl rok byl poměrně klidný. No, bojím se, že to samé se nedá říct i o té druhé půlce. Otec prahne po onom šutru a my ho budeme muset zastavit. Doba našeho prvního střetu se nebezpečně blíží a já se obávám, co všechno to způsobí. Nemuselo by to dopadnout zrovna dobře.

,,Ale taky nás toho ještě spousta čeká," mrkla na něj Scar a nastoupila do černočervené lokomotivy. Pokroutila jsem hlavou a vydala se za ní. Nikdy nemohla myslet ani trochu optimisticky. Vždy na všem viděla i tu sebemenší chybu, která se naskytla. Bylo to poměrně komické, ale stále jsem zastánce názoru, že optimisti jsou veselejší a mají lepší život. Neprohlubují si své starosti. Já se nyní nemohu rozhodnout ke komu patřím, jelikož situace ohledně otce mě přivádí do nejistoty a jistých obav.

,,Jenže to všechno uteče jako voda," vydechla jsem, když jsme si posedali do volného kupé. Obsadila jsem si místo hned u okna a Chris usadil svou velkou zadnici hned vedle mě. Svou hlavu jsem si položila na jeho rameno a pohodlně se opřela. Úlevně jsem si vydechla a sledovala mihotající krajinu za sklem.

,,No, to možná. Avšak my si to pořádně užijeme," zachichotala se Diana. Vnímala jsem ji ve stylu jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ubírala jsem se do svého nitra. Do nitra svých myšlenek. Jaké by to bylo vyrůstat po boku obou rodičů? Jaké to je mít otce, který vás chrání za každou cenu? To všechno jsem chtěla zažít. Chtěla jsem okusit chuť onoho bezpečného mužského objetí. Ale nic z toho se stát nemohlo, protože otec byl nelítostná stvůra, která zabíjela pro potěšení. Nikdy to nepochopím. Nepochopím, jak se z něj mohlo stát toto monstrum. Bylo mi z toho na zvracení. Bylo to zvrácené...

Ale nyní. Nyní máme od Pána zla klid. Jsem jeho dcera a mým údělem je ho udržet tak, kde přebývá. Dokud se nevrátí mezi živé, všichni jsou v bezpečí. Nikdo nezemře. Kdyby se vrátil. Kdyby získal svou moc, bylo by to katastrofální. Pro celý svět by to znamenalo pohromu. Ale to já nedopustím. Nedopustím, aby se opět objevil mezi námi. V mých žilách koluje krev Zmijozelu a Havraspáru. Jsem mocná!

Pohodlněji jsem se uvelebila a naprosto vypla. Mé oči se samovolně klížily a já tomu nedokázala zabránit. Nedokázala jsem se udržet v bdělém stavu. Chtě nechtě jsem nechala oční víčka, aby mi zastínili veškerý výhled. Tichá pomyslná melodie mě unášela až za hradby říše snů, kde se vše nemožné stává možným. Třeba tam potkám fialového jednorožce, který tancuji na duze, jenž končí u kotlíku s pokladem a v těch zlatých mincích se schovává leprikon. No, dobře. To je trochu bláznivá představa...

Naposledy jsem zívla a usnula...

***

,,Chantalko! No tak! Vstávej, ty spáči!" třásl se mnou někdo ze strany na stranu a já se prudce ohnala a omylem dotyčnému vrazila facku. Ozvalo se hlasité plesknutí. Vyděšeně jsem otevřela oči a pohlédla na uraženého Chrisíka, který si mnul červené místo na své tváři. Očividně jsem svůj cíl trefila. A poměrně přesně. Unaveně jsem si zívla a protřela ospalé oči.