Ravenclaw and Slytherin [CZ, HP FF]✔

kapitola 85. - Havraspár a Zmijozel

POHLED STEPHANIE

Ležela jsem na podlaze a mělce dýchala. Byla jsem vyčerpaná. Nečekala jsem, že černá magie bude až tak moc obtížná. A to zatím bojuji pouze s Bartym. Jaké to bude, až se postavím proti svému otci? To nezvládnu...Seznámila jsem se s nejzákladnějšími kletbami, které měly za úkol ničit. Samozřejmě, že jsem používala i ostatní zaklínadla, ale tohle hlavně.

,,Vstávej! Musíš to zvládnout! Tohle je ještě lehké!" křičel na mě Barty. Pomalu jsem vydechla a vyhoupla se na lokty. Následně jsem se opatrně postavila. Mé svaly selhávaly. Cítila jsem se vyčerpaně, ale musím to zvládnout, jestliže se chci pomstít Nottovi. Ukážu mu, že si vybral špatnou společnost! Zhluboka jsem se nadechla.

,,V pořádku, maličká?" zeptal se se starostí v hlase. Kývla jsem na souhlas.

,,Nemusíme to dělat. Víš, že tvůj otec to po tobě nevyžaduje," mluvil dál, ale já ho zastavila mávnutím ruky.

,,On to nevyžaduje, ale já se to chci naučit. Budu se moct všem pomstít. Hlavně Nottovi za vraždu Dii! Zaslouží si pykat!" postupně jsem zvyšovala hlas, až jsem plně křičela.

,,Chápu to, maličká. Ale na druhou stranu musíš pochopit, že dělat něco z pomsty není řešení," položil mi ruku na rameno a zadíval se mi zhluboka do očí.

,,A ty to snad neděláš z pomsty?" posmrkla jsem.

,,Ne tak docela. Chtěl jsem dokázat, že nejsem stejný jako můj otec. Chtěl jsem být svůj. Mít svůj vlastní život a dělat svý vlastní rozhodnutí," zakroutil hlavou záporně a já vyvalila oči. Tohle jsem před několika měsíci říkala taky. Pravila jsem, že se na stranu zla nikdy nepřidám a že otce zastavím. A co dělám teď? Pomáhám mu a učím se černou magii. Jak hluboko jsem klesla?

,,Pověz mi, jaké to je mučit, nebo zabíjet jiné živé bytosti? Měl jsi výčistky svědomí?" tato otázka mi dlouho ležela v hlavě. Obávala jsem se momentu, kdy dojdu ke třem nejhorším kletbám. Imperius se ještě dal přežít, ale ty další dvě byly jiné sousto. Mnohem větší. Cruciatus a Avada. Tyto kletby nevěstily nic dobrého a mařily nevinné lidské životy. Zahleděla jsem se do prázdné bílé zdi.

,,Nebudu ti lhát. Je to ta nejhorší věc v životě. Musíš se připravit po psychické i fyzické stránce. Poprvé to poneseš velice špatně a budou se ti zdát noční můru. Postupem času se to bude zlepšovat. Avšak tyto kletby použiješ jen na hmyz. Nebudu tě nutit, abys zabila nějaké mudlu, či krvezrádce," díval se z okna. Noční můry? To jsou tedy pěkné vyhlídky. Mám se na co těšit. Doufám, že to zvládnu. Avady se bojím ze všeho nejvíce. Přeci jen, stačí mávnout rukou, popřípadě hůlkou, a lidský život okamžitě skončí.

,,Jak dlouho ti trvalo, než sis na to zvykl?" šeptla jsem tiše, až jsem se divila, že to zaslechl. Na čele se mu vytvořila drobná vráska.

,,Přibližně tři měsíce. Každičkou noc se mi zdála ta stejná noční můra," vzpomínal na staré časy. Tři měsíce? Tak to já si budu zvykat déle. Jsem slabší povahy...

,,Co se ti zdálo?" má zvědavost mě nenechala chladnou.

,,Vždy jsem šel temným lesem, ve kterém nikdo nebyl. Neslyšel jsem nic jiného než jen výkřiky mých obětí. Došel jsem až ke krvavému jezeru, na kterém plavaly všichni zabití, kteří padli vinnou mé hůlky. Byl to strašný pohled. Vždy jsem se propudil s výkřikem a čelem orozeným chladnými kapičkami potu," ve tváři celý zbled. V jeho očích se octla hrůza. Pevně jsem ho objala kolem pasu, aby věděl, že jsem tu s ním. Objetí mi opětoval. Začal mě hladit po vlasech.