Ravenclaw and Slytherin [CZ, HP FF]✔

kapitola 127. - Zmijozelské Vánoce

POHLED SCARLET

Procházela jsem chodbou, která byla téměř prázdná. Sem tam jsem potkala zamilovaný pár. Chlapec se nakláněl nad dívkou, která byla opřená o zeď a stupidně se hihňala. Ušklíbla jsem se nad jejich naivitou. Ano, láska je krásná, ale takhle to přehánět? To je příliš. Chovají se jako malí. Jsme sice puberťáci, ale zároveň jsme čarodějové a máme nějaké povinnosti. Mudlové myslí pouze na to, jakou si vyberou práci. My musíme ovládnout a zkrotit naši moc, abychom nezpůsobili zkázu. Mnohdy to není lehké. Vzpomínám si na má první kouzla. Omylem jsem nechala vybouchnout kuchyni. Talíře praskly, police se rozlétly v prach, lednice a další spotřebiče zhořely. Nezůstal kámen na kameni. Uchechtla jsem se nad tou vzpomínkou. Ach, ty staré časy. Ale mohu být klidná. Nebyla jsem na tom nejhůř. Holl nedokázala vyvolat žádnou jiskru, jakýkoliv náznak přítomnosti magie. Ani Channy nebyla talent od přírody. Všechno se pracně učila. Noci probdila nad učebnicemi a stále zběsile máchala rukou a snažila se dosáhnout požadovaného výsledku. Nesla na ramenou těžké břemeno. Už od mala věděla, že se musí skrývat. Nic jiného jí nezbývalo. Ale my jsme jí vždy stáli po boku a pomáhali jí v těch nejhorších situacech. Vznikl nás nerozdělitelný tým. No, nerozdělitelný. Jak se to vezme. Už jsme jen dva naživu. Povzdechla jsem si.

Vší silou jsem se opřela do těžkých dvěří od Velké síně. Se skřípotem se otevřely a umožnily mi pohled do poloprázné místnosti. U našeho stolu nikdo neseděl. Nechtěla jsem tam být sama. Co tam budu dělat? Koukat do bílé zdi a hnípat se ve snídani. To nemám zapotřebí. To se rovnou mohu otočit na podpatku a jít zase do postele. Už jsem se chystala, že svou představu uskutečním, ale něco mě přeci jen zarazilo.

,,Scar! Tady!" mával na mě zběsile Chris rukou a hlavou kýval k volnému místu, které bylo hned vedle jeho zadnice. Pokroutila jsem nad ním hlavou, ale vydala se za ním. Aspoň si budu moct s někým promluvit. Bylo to někdy až moc obtížné a komplikované. Neměla jsem možnost bavit se s Chrisem. Byli jsme přiřazeni do kolejí, které mezi sebou uchovávají chladné vztahy a hluboko zakořeněnou nenávist. Nesměla jsem se k červeným lvům přiblížit na vzdálenost pěti mentrů, pokud jsem jim tedy nechtěla nadávat a na to jsem já nikdy neměla žaludek.

,,Ahoj, Chrisi," usmála jsem se na něj a posadila se. Vzala jsem si šálek s čajem. Přivoněla jsem si. Okamžitě jsem poznala vůni medu s citrónem. Nejlepší kombinace, kterou lidstvo vymyslelo. Zasněně jsem se pousmála a očima hypnotizovala nazelenalou tekutinu v hrnku.

,,Děje se něco? Jsi nějaká zamyšlená," prohodil a já sebou jemně trhla. Jeho slova mě vrátila zpět do reality. Pootočila jsem na něj hlavu a sjela si ho zkoumavým pohledem od hlavy až k patě. Nakonec jsem mykla rameny a usrkla si svého vařícího nápoje. Slastně jsem přivřela oči nad tou dokonalou chutí.

,,Ne, všechno je v pořádku," falešně jsem se na něj usmála. Nic nebylo v pořádku. Vždy jsme byli na Vánoce všichni spolu, abychom si dokázali, že jsme jako jedna rodina. A jak je to teď? Sedím u nebelvírského stolu a užírám se zbytečnými myšlenkami na to, co bylo. Už se to nikdy nevrátí. Musím se vzchopit. Začala jsem novou etapu života a jsem šťastná! Tedy aspoň v rámci mezí...Našla jsem lásku, přátelé stojí po mém boku...co víc si přát? Aby ostatní žili. Špitlo mé svědomí uštěpačně a já se napnula jako struna. Nežádoucí myšlenky zaženu jídlem! To je ono! Do levé dlaně jsem popadla jeden tenčí krajíc chleba. Někdy jsem si připadala jako poloviční levák. V určitých věcech jsem měla vůdčí pravou ruku a v jiných zase levou. Bylo to zvláštní a celkem neobvyklé.

Zahryzla jsem se do jídla. Trošku jsem se zakuckala, protože jsem příliš rychle polykala a hltala sousta. Ústa jsem si přikryla dlaní a vykašlávala. Chris mě jemně praštil po zádech, ale moc to nepomohlo. Protočila jsem nad jeho opatrností oči. Praštila bych se sama, ale to je fyzicky nemožné, i když...ne, prostě to nejde. Do očí se mi vlily slzy. Všichni na mě upírali svůj zrak, ale mně to bylo jedno. Momentálně jsem měla jiné věci na práci. Třeba zabránit mému udušení. Konečně vše ustalo a já se mohla pokojně nadechnout.

,,Promiň, Chrisi. Jsem nějaká unavená. Půjdu si lehnout," vymluvila jsem se na první věc, která mě napadla. Zvedla jsem se do stoje. Mírně jsem zavrávorala, jako bych měla nohy z želatiny. Po chvíli jsem však našla ztracenou rovnováhu. Rozešla jsem se zpět do Zmijozelu. Nasadila jsem rychlé tempo. Mé vlasy za mnou jen vlály. Za chůze jsem si své černé prameny stáhla do vysokého volného culíku. Rozběhla jsem se rychle. Chtěla jsem zalehnout do své měkké postele. Zasmála jsem se nad svou dětinskou úvahou. Ale bylo mi to jedno. Konečně jsem doběhla k cíli. Křikla jsem heslo a vešla dovnitř.

Otevřela jsem pusu dokořán a rozhlížela se po místnosti. Na zemi byly rozházeny okvětní lístky rudých růží a na některých kusech nábytku byly postaveny svíčky. Navozovalo to útulnou romantickou atmosféru. Nějaký pár si musel udělat příjemné ráno. Uchechtla jsem se nad tou představou. Zakručelo mi v břiše. Zakňučela jsem. Na snídani jsem se zrovna moc nenajedla. Mávla jsem nad tím rukou a vešla více dovnitř. Za mnou se ozvaly kroky a já se prudce otočila. Spatřila jsem Blaise s láhví mudlovského vína. Nadzvedla jsem obočí.

,,Šťastné a veselé, lásko," sladce se usmál a přišel ke mně. Ukradl si jeden letmý polibek a popadl mě za ruku. Vytáhl si hůlku a mávl s ní. Před námi se objevil již prostřený stůl, na kterém byl ubrus, svíčka a dva talíře plné jídla.

,,To je nádherna. Já-děkuju," šťastně jsem se na něj otočila. Vlétla jsem mu do objetí. Přimáčkl mě na svou hruď. Poslouchala jsem tlukot jeho srdce a užívala si tu pomalou melodii. Pomalu se mi zavíraly oči, ale nějakým zázrakem jsem vydržela neusnout. Blaise ode mě odstoupil a přešel k jedné židli. Odsunul ji a podíval se na mě.

,,Prosím, slečno," pobídl mě a kývl hlavou na židli. S úsměvem jsem se posadila a on mě zašoupl. Usadil se naproti mně a rozdělal víno. Nalil nám každému do skleničky.

,,Dobrou chuť," popřáli jsme si a pustili se do jídla. Jedli jsme v tichosti a sem tam proletěl nějaký vtípek. Náramně jsem si to užívala. Odložila jsme příbor na talíř a otřela si ústa do ubrousku.

,,Bylo to výtečné," pochválila jsem mu pokrm.

,,To není vše," usmál se. Až teď jsem si všimla, že má na sobě oblekl. Zašmátral v kapse a vytáhl semišovou krabičku v odstínu mořské modré.

,,Scarlet Moor, jsme spolu sice chvíli, ale já nelituji. Miluji každý moment, který strávíme spolu. Slibuji ti, že tě nikdy neopustím a budu při tobě stát v dobrých i zlých časech. Tady je menší důkaz mé lásky, kterou k tobě cítím," odklopil víko a tím mi naprosto vyrazil dech. Byl to stříbrný medailonek ve tvaru srdce a na sobě měl zeleného hada. Přejižděla jsem prsty po rytině. Byla to precizní práce. Všimla jsem si, že se dá otevřít. Uvnitř se skrývala má první fotka s Blaisem. Objímal mě kolem pasu a oba jsme se usmívali.

,,Je nádherný. Zapneš mi ho, prosím?" vydechla jsem a nemohla z toho skvostu spustit oči. Blaise mi ho vzal z rukou a stoupl si za mě. Jemně mě políbil na krk a potom i na mou páteř. Vzdychla jsem a přivřela oči slastí. Chladný kov se setkal s mou pokoužkou. Bylo to příjemné. Otočila jsem se na něj.

,,Jsem rád, že se ti líbí," zastrčil mi jeden neposedný pramen za ucho.

,,Je dokonalý. Stejně jako ty," položila jsem svou dlaň na jeho tvář a palcem ho hladila po tváři.

,,Miluji tě," pronesl ta magická slova. Stoupla jsem si na špičky a spojila naše rty v jedny.

,,Miluji tě," šeptla jsem do polibku, který jsem následně prohloubila. Zbytek večera bude očividně ještě hodně zajímavý...

*******************

Aloha, lidi :)

vítám vás u dnešní kapitoly, kde Scary s Blaisem slaví své Vánoce :) Přestože se děje spousta špatných věcí, je třeba si uvědomit, že na světe nejsme sami a stále máme lidi, na kterých nám záleží a je třeba za ně bojovat :)

Máme tu nějaké fanoušky BLAISET? :)

to je pro dnešek vše, doufám, že se vám kapitola líbila :)

mějte se krásně a skládejte básně ♥

lovuju vás ♥

tak se Vávra, lidi!

-Katy