Ravenclaw and Slytherin [CZ, HP FF]✔

kapitola 67. - Děkuji vám, pane profesore

POHLED STEPHANIE

Procházela jsem se chodbou plnou stůdentů. Všichni se na mě divně koukali. Bylo mi to nepříjemné. Prodírala jsem se davy, abych se co nejdřív dostala do soukromí. Chtěla jsem se schovat v knihovně a nevylézat. Zrychlila jsem, až jsem běžela. Míjela jsem různé učebny. Chtěla jsem uniknout pohledům, které mi viděly až do duše. Bylo to nepříjemné. Má chladná maska pomalu ale jistě opadávala. Nečekala jsem, že když se zúčastním turnaje, strhne se taková salva nenávisti.

Konečně jsem dorazila k náležitým dveřím. Byla hodina, ale mě to nezajímalo. Potřebovala jsem si odpočinout od společnosti mých spolužáků. Chtěla jsem být aspoň chvíli sama. Jen já a mé myšlenky. Nikde jsem neviděla knihovnici, tak jsem nepozorovatelně proklouzla do zadní části místnosti. Zalezla jsem si za poličku a vzala si náhodnou knihu. Sedla jsem si na zem a přitáhla si kolena blíže k tělu. Knihu jsem si otevřela na nějké straně a začetla se do náhodných řádků. Nedokázala jsem vnímat slova. Ani jsem nevěděla, co čtu.

Nevšimla jsem si tichého zavrzání dveří, proto mě překvapil pár nohou, které se dostaly do mého zorného pole. Na sucho jsem polkla. Pomalu jsem posouvala svůj pohled výš a výš, až jsem stanula tváří v tvář porfesorovi Alastoru Moodymu. To bude průšvih! Zbledla jsem a opatrně se vyškrábala na nohy.

,,D-dobrý d-den, p-pane profesore," vykoktala jsem ze sebe vyděšeně.

,,Dobrý, slečno. Pojďte se mnou, prosím," pokynul mi a rozešel se pryč z knihovny. Bez reptání jsem ho následovala. Jdeme snad za Brumbálem? Nemohu si dovolit problémy, když už se ví, že jsem dědička Havraspáru...

Šli jsme v tichosti vedle sebe. Neodvážila jsem se promluvit ani slovo. Po chvíli jsem poznala, že mě vede k sobě, do kabinetu. On to neřekne řediteli? Působil na mě jako někdo, kdo dbá na pravidla, ale on mě nepráskl, nebo se k tomu aspoň teď nechystá. Otevřel dveře a nechal mě vejít první.

,,Děkuju," špitla jsem zdvořile a prošla dveřmi. Pokynul mi, abych se usadila do křesla a já neváhala. Učinila jsem, jak řekl. Celá napnutá jsem čekala, co mi bude chtít. Celkem jsem se toho obávala. Přeci jen, byl zde nový a já nevěděla, co od něj mohu čekat.

,,Povězte mi, slečno. Proč jste nedorazila na vyučování?" nadzvedl obočí. Více jsem se zavrtala do pohodlného materiálu a zadumaně mlčela. Nechtěla jsem mu říct pravdu...

,,Když to v sobě budete dusit, nepomůže vám to, ba naopak se to zhorší," promlouval mi do duše. Proč se o mě tak zajímá? Mělce jsem vydechla.

,,Chtěla jsem být na chvíli sama. Nechtěla jsem čelit nenávistným pohledům, ale to vy nepochopíte," zamumlala jsem celkem nesrozumitelně, ale dle jeho výrazu ve tváři, to nejspíše slyšel.

,,Ne všichni nás vždy budou mít rádi. Lidi, kteří nás nenávidí, nás popohání k lepším výsledkům. Seberte se, slečno. Ukažte jim, co všechno dovedete," povzbuzoval mě. Překvapeně jsem na něj koukala. Kde se to v něm vzalo?

,,Pane profesore?" ostýchavě jsem ho oslovila.

,,Hm?" broukl.

,,Proč to pro mě děláte?" vyhrkla jsem okamžitě. Potřebovala jsem znát odpověď.

,,Každý si zaslouží být šťastný," usmál se na mě. Váhavě jsem se pousmála.

,,Děkuji vám," můj úsměv se prohloubil. Zvedla jsem se na odchod, ale jeho slova mě zarazila a mile překvapila.

,,Slečno, dnes nemusíte chodit na vyučování. Omluvím vás, že vám nebylo dobře. Běžte si odpočinout," mile se na mě usmál. Vyvalila jsem oči.

,,Děkuji za všechno, pane. Naschledanou," rozloučila jsem se a vyběhla z kabinetu. Dobře, tak Moody si mě získal pozitivní názor. Třeba Mcgonagallová by mě okamžitě poslala na hodinu. Možná kdybych zahrála mistrovský výkon, tak by mi uvěřila, ale na to moc nevsázím.

Běžela jsem do Havraspáru, potřebovala jsem si pročistit hlavu. Na to jsou jen dva ověřené způsoby spánek, nebo let na koštěti. Dnes to vyhrává na plné čáře spánek. Vběhla jsem do koupelny a rychle se osprchovala vařící vodou. Převlékla jsem se do pohodlnějšího oblečení. Vrátila jsem se zpět do komnaty a zalezla si pod přikrývku. Mávnutím ruky jsem zatáhla závěsy, aby mě nerušilo světlo při mém sladkém spánku. Lehla jsem si na pravý bok a stiskla víčka nenuceně k sobě. Říše snů mě vtahovala do svých spárů a já to až moc vlídně vítala.

POHLED MOODYHO

Stál jsem nad postelí dcery Pána zla. Bezstarostně spala. Muselo se jí zdát něco hezkého, protože se usmívala. Musí se připravit na to, co ji za pár měsíců čeká. Její otec s ní má velké plány a hodlá se jich držet. Vše by mělo vyjít podle plánu a náš pán povstane. Vezme si zpět svou rodinu a respekt, který ztratil. Nastane nová doba. Doba Pána zla.

Ze Stephanie bude výborná Princezna zla. Dostal jsem za úkol přivést ji na naši stranu a to také splním. Je na rozhraní. Stačí ji přesvědčit a přidá se k nám. Byla překvapená, když jsem ji omluvil z vyučování. Mým úkolem je ji chránit a to hodlám dodržet. Vládne obrovskou silou. Je to dosti patrné.

Byla trošku odkrytá. Chytl jsem cípy její přeiny a přikryl ji až ke krku. Měl jsem svou normální podobu a přes hlavu přehozenou kápi. Byla hodina. Nikdo se zde nebude pohybovat. Při nejhorším mám u sebe mnoholičný lektvar.

Pohladil jsem ji po jejích jemně kudrnatých kadeřích. Musím si získat její důvěru. Musí mi věřit jako někomu, koho zná dlouho. Musí si mě oblíbit, aby mi později prominula mé tajemství, které před ní nyní skrývám, ale dříve, či později jí ho řeknu. Musí vědět, že ji její otec miluje a chce ji po svém boku. V tomhle ohledu nehraje roli moc, nýbrž rodinné pouto. Maličká se tvářila klidně. Usoudil jsem, že ji zde mohu nechat v klidu prospat. Zítra s ní mám první hodinu. Věřím, že bude excelovat.

,,Dobře se vyspi, maličká," zašeptal jsem a naposledy ji pohladil. Napil jsem se ze své čutory a počkal, až se projeví účinky. Zkontroloval jsem svůj vzhled v zrcadle a vydal jsem se zpět do svého kabinetu, připravit se na nadcházející hodinu, kterou mám s Nebelvírem a Zmijozelem. Konečně poznám schopnosti slavného Harryho Pottera. Chlapce, který přežil.

Vykračoval jsem si po chodbě v Moodyho podobě. Všichni studenti mě zdravili. Otráveně jsem jim odpovídal. Jako smrtijed nemusím mít žádnou slušnost. Teď si musím hrát na svědomí a na dobráka. Je to otravné. Koho by to bavilo? Nechápu, jak někdo může být na straně dobra a nekonat žádné větší hříchy. Je to děsivé a nudné. No i když. Brumbál si chová Pottera jako prase na porážku. Ví, co ho v budoucnu čeká a nic mu neřekl. Jak bláhové. Dorazil jsem ke svému dočasnému kabinetu a otevřel dveře. S hlasitým bouchnutím jsem vešel do místnosti a začal si připravovat věci, které budu potřebovat na výuku těch usmrkanců.

**************

Aloha, lidi :)

takže vydávání bude každý den - ale ještě se to upraví dle vaší aktivity, takže záleží jen na vás, jestli to tak zůstane, nebo ne :) takže s tím tak nějak počítejte :) ale u posledních částí jste byli mega aktivní a tímto vám děkuji za nádherné komentáře, ani nevíte, jak moc mi tím zlepšujete náladu :)

a nyní tady máme první pletku mezi dcerou Pána zla a jejím ochráncem :) co myslíte? jak se bude vyvíjet jejich vztah? :) pište vaše nápady do komentů, ráda si přečtu vaše dedukce :) Vemte si čapku a zahrajte si na detektivy a zkuste na něco přijít :D

také vás chci upozornit, že Barty se takto chová, jelikož to má nakázané, tak abyste nepřišli s tím, že on se tak nechová :)

to je pro dnešek vše, DĚKUJU VÁM ZA VŠECHNO ♥♥♥

mějte se krásně a skládejte básně ♥

lovuju vás ♥♥♥

-Katy