Ravenclaw and Slytherin [CZ, HP FF]✔

kapitola 79. - Klíč k Havraspáru

!!!Může obsahovat důležitější informace!!!

Aloha, lidi:)

Nerada to říkám, ale nevím, jak to teď bude s kapitolami. RAS mám dopsané a dané ve wordu v notebooku, ale je zde jeden velký problém. Poslední dobou mi nefunguje wattpad v notebooku. Jde jen na půl. Načte se mi profil a ztěžka mohu vydat. Zbytek musím řešit přes mobil. To se ještě dá, ale dnes jsem přijela domů a nechtěl se mi načíst ani ten profil, abych vydala, takže vás předem upozorňuji, že někdy nemusí vyjít z kapitola z toho důvodu, že mi to nebude fungovat. Je mi líto. Doufám, že se to brzy opraví, ale zatím to bude takto. Ale doufám, že to každodenní vydávání nějak moc neovlivní. No, uvidíme.

Chtěla jsem zde rozebrat ještě pár věcí, ale nebudu to cpát sem navrch, takže další informace ( ne tak důležité) očekávejte zítra - pokud se mi povede vydat

mějte se krásně a skládejte básně♥

lovuju vás♥

-Katy

_____________________________________

POHLED STEPHANIE

Běžela jsem po školních pozemcích a neustále se ohlížela za sebe. Musela jsem si dávat pozor. Potřebovala jsem mluvit s dědečkem. Nejlépe přes sen. Přeci jen, nemůže nás nikdo zaslechnout. Musím zjisti, co je klíč k Havraspáru. Možná je to řešení ke všem mým problémům. Musím o tom zjistit více. Nemám na výběr. Jestli chci všechny zachránit, musím zjistit podrobnější informace.

Klusala jsem k Zakázanému lesu. Nikdo si mě nevšímal a já za to byla vděčná. Nepotřebovala jsem další problémy. Už tak jich bylo až moc. Zrychlila jsem. Musela jsem tam být co nejdříve. Doufám, že vyslyší mé volání a tohle všechno nebylo zbytečné. Musím mu říct o tom, co se stalo při druhém úkolu. Mám z toho špatný pocit. Otec by mi neradil, kdyby neměl nějaký plán. Musí chystat něco strašného, ale co? Musím to zjistit, než bude pozdě.

Přeběhla jsem hranici a mířila více do středu. Tam nikdo nechodí a to mi hraje do karet. Jestliže by nás někdo zahlédl, nevěstilo by to nic dobrého. Našla jsem přijatelné místečko a posadila se do trávy. Zavřela jsem oči a skřížila nohy do tureckého sedu. Meditovala jsem a snažila se kontaktovat mé předky.

Objevila jsem se v nějkém zchátralém domě. Popošla jsem o kousek a parkety zapraskaly. Nikdo tu nebyl. Vypadalo to tu opuštěně. Proč jsem se octla zrovna tady?

,,Dědečku!" křikla jsem do prázdna.

,,Zdravím, maličká," ozvalo se za mnou a já se prudce otočila.

,,Kde to jsme?" neodpustila jsem si otázku. Rozhlédl se kolem sebe a povzdechl si.

,,V domě, kde se událo mnoho utrpení," zachmuřil se. Pozvedla jsem obočí.

,,Co potřebuješ?" uvědomil si po chvíli, že má návštěva nebude jen tak.

,,Potřebuji bližší informace o klíči k Havraspáru," vydechla jsem celá napnutá jako struna.

,,Ach, ano. Klíč k Havraspáru. Kniha, která se dědí po generace mezi potomky. Jsou v ní zapsána výjimečná kouzla, která dokážou spasit svět," vychválil to a já nemohla uvěřit svým uším.

,,Takže tu knihu musím obdržet já, že ano?" ujišťovala jsem se.

,,Ne. Tato kniha se ztratila před mnoha a mnoha lety. Zemřel jsem dříve, než jsem ji mohl předat tvé matce," vyvalila jsem oči.

,,A ty nevíš, kam se poděla?" ztrácela jsem veškerou naději.

,,Ne. Musíš na vše přijít sama, maličká. V budoucnu se stane něco, co ti vnukne nápad a pomůže ti to. Věřím, že to zvládneš, maličká," objal mě.

,,Všichni mi věříte a já se bojím, že vás zklamu," vzlykla jsem nahlas.

,,Nezklameš. Jsi silná a umíš si jít za svým. Lepší vnučku jsem si nemohl přát," pohladil mě po vlasech.

,,Pokusím se," snažila jsem se sebrat.

,,Kdykoliv ti pomohu. Nikdy nejsi sama, maličká. Tohle si pamatuj," odstoupil ode mě a začal se vypařovat.

,,Ne! Nenechávej mě tady!" zakřičela jsem, ale bylo pozdě. Začala jsem se probouzet a nemohla jsem proti tomu jakkoliv bojovat.

Prudce jsem se posadila a vydýchávala ten sen. Takže mé naděje uhasly. Neexistuje možnost, která by mi pomohla. Musím přijít na jiný způsob, jak zachránit celý svět. Čas se krátí. Mohou zbývat jen hodiny, dny...

Zvedla jsem se a mírně zavrávorala. Konečně jsem našla ztracenou rovnováhu. Vydala jsem se zpět do hradu. Obloha se zatáhla a vypadalo to na déšť. Nepotřebuji zmoknout. Cupitala jsem zpět a měla hlavu v oblacích. Přemýšlela jsem nad různými zbytečnostmi, které se týkaly Havraspáru. Přeci musí existovat nějaké vodítko, které mi pomůže tu zpropadenou knihu získat.

Matka o tom musí vědět něco víc. Přeci jen, bydlela v tom domě ještě v době po smrti dědečka. Mohla ji najít, ale nechat ji tam. Po studiích utekla do Irska, kde žijeme nyní...

Pokračovala jsem dál v cestě. Proplétala jsem se mezi hustým houštím a vysokými stromy. Sovy houkaly a vše vypadalo děsivě. Spolkla jsem svůj strach. Snad se dokážu ubránit, no ne?

Zakopla jsem o nějaký vystrčený kořen a dopadla na břicho. Zvedala jsem se, když jsem se náhle zarazila. Přede mnou ležel Bartimeus Skrk. Nevykazoval žádné známky života. Zakřičela jsem. Byl bledý a nedýchal. Co se mu stalo? Někdo ho musel napadnout, ale proč? Co udělal tak strašného, že mu někdo usiluje o život? Ano, odsoudil pár smrtijedů, ale většina z nich hnije v Azkabanu, nebo se bojí vylézt ven ze svého úkrytu, aby je znovu nepolapili.

Posbírala jsem se. Nesmím tu zůstat. Mohli by z toho obvinit mě a to já nemohu dopustit. Nic jsem neudělala. Nic. Někdo ho tu najde. Musím uprchnout. Rychle jsem se rozběhla zpět. Modlila jsem se, aby mě nikdo nezahlédl, protože by to nebylo nic dobrého. Mohli by mě obvinit a poslat do Azkabanu. To já nechci.

Dostala jsem se na školní pozemky. Všichni se zde usmívali, jen já měla ve tváři odraz hrůzy. V krvi mi koloval adrenalin. Vběhla jsem do hradu a míjela další studenty. Vyběhla jsem po schodech nahoru a mířila do Havraspáru. Jediné, co jsem chtěla, bylo to, abych se zahrabala do peřiny a mohla na všechno zapomenout. Není to tak daleko od reality. Akorát na to nezapomenu, ale mohu se z toho vyspat. Zrychlila jsem. Chtěla jsem být daleko od všech ostatních. Málem jsem spadla, protože jsem zakopla o svou vlastní nohu, ale ustála jsem to. Doklusala jsem ke klepadlu, které si mě nedůvěřivě prohlíželo.

Nakonec si svou hádanku odpustilo a nechalo mě projít. Málokdy se mě na něco ptalo. Od té doby, co věděl, že jsem jedním z potomků, vážil si mě. Proběhla jsem společenkou. Všechny pohledy spočinuly na mě. Cítila jsem to. Připadala jsem si, jako by mi mohli vidět až do žaludku.

Vyběhla jsem další schody. Konečně jsem se dostala do chodby s dívčími komnatami. Našla jsem ty správné dveře a vpadla do svého pokoje. Rozutekla jsem se ke své posteli a následně do ní skočila. Vzlyky se vydraly na povrch z mých úst. Rychle jsem se zakryla. Hlavu jsem schovala pod peřinu a tiše plakala. Kdo by kdy řekl, že mě něco takového dostane do kolen. Mávnutím ruky jsem zatáhla závěsy, abych si zdě přivodila příjemnou tmu. Oddechovala jsem a snažila se uklidnit, ale moc to nešlo. Zavřela jsem oči a pokoušela se usnout. Říše snů mě však nechtěla propustit za své vysoké hradby. Nakonec se mi to nějakým zázrakem povedlo a já se propadla do bezesného spánku, který mě dovedl do stavu klidu.