Ravenclaw and Slytherin [CZ, HP FF]✔

kapitola 69. - Letíme!

POHLED STEPHANIE

Seděla jsem na další hodině. Přesněji hodině kouzelných formulí s profesorem Kratiknotem. Nedokázala jsem ho vnímat. Stále jsem myslela na ten děsivý zážitek. Nemohla jsem si pomoct. To jak ten pavouk trpěl a vyprchával z něho život. Jak jeho duše pomalu opouštěla jeho tělo. Jak se bezvládně zhroutil na katedru. Všechno se mi to odehrávalo před očima, když jsem k sobě stiskla víčka. Stále mi to vrtalo hlavou a nedokázala jsem se toho zbavit. Dostalo mě to do kolen.

Ozvalo se hlasité zaťukání na dveře, které mě vytrhlo z toku mých myšlenek. Prudce jsem sebou trhla dozadu. Jako bych se právě probrala z nějakého mikrospánku. Snila jsem s otevřenýma očima. Konečně jsem mouhla usoudit, že se nacházím ve stavu bdělosti. Protřela jsem si oči a zamžourala na tabuli. Povzdechla jsem si a pustila se do opisování zápisků. Kratiknot se s kýmsi bavil. Nevnímala jsem to. Nechtěla jsem odposlouchávat cizí hovory. Maličký profesor si stoupnul přede mě a já se na něho koukla.

,,Pan profesor Moody s vámi chce mluvit. Máte za ním přijít do jeho kabinetu," promluvil na mě a já vytřeštila oči. Nezvládnu se Moodymu podívat do očí, ale musím...

,,Dobře," kývla jsem a sbalila si všechny věci. Přehodila jsem si brašnu přes rameno a rozloučila se s přáteli. Vydala jsem se k východu. Vyšla jsem na chodbu a rozešla se plouživým krokem za Moodym. Není kam spěchat. Šourala jsem se otráveně chodbami a prohlížela si obrazy, které visely na zdi. Nenapadla mě lepší zábava. Pomalu, ale jistě jsem se blížila k mému cíli. Zaklepala jsem na dveře, ale nedostalo se mi žádné odezvy. Pokrčila jsem nad tím rameny a vešla dovnitř. Přeci jen mě očekává.

Nikde jsem ho neviděla, tak jsem šla více dovnitř a snažila se ho najít. Nahlížela jsem do všech místnůstek, které zde byly. Až mi náhle do očí padly lahvičky s nějakým lektvarem. Proč by tu měl lektvar? A jaký? Ze zvědavosti jsem si přičichla a smrdělo to jako...mnoholičný lektvar! Ale na co ho tady má? Pokračovala jsem ostražitě dál, až jsem si všimla tmavovlasé postavy, která stála u nějaké poličky. Otevřela jsem ústa dokořán a vyděšeně na ni hleděla. To je smrtijed, kterého jsme potkali na mistrovství ve famfrpálu! Mnoholičný lektvar a smrtijed? Nikde tady není Moody...on se za něj vydával! Proto nás učil ty kletby! On je užívá pořád!

Chtěla jsem se vypařit. Opatrně jsem našlapovala dozadu, aby si mě nevšiml. Nechtěla jsem upoutat jeho pozornost. Cupitala jsem ke svému cíli. Asi hledal nějakou přísadu do lektvaru. Tohle pořád pil z té čutory! Mohu si zatleskat, že mi to konečně došlo. Náhle podemnou zavrzala jedna parketa a smrtijed se otočil. Na sucho jsem polkla a zrychlila krok. Už jsem sahala za kliku, ale nešlo otevřít. On nás tu zamčel? Menší problém...sáhla jsem si do hábitu pro hůlku a namířila ji na něj.

,,Zdravím, Stephanie. Právě jsi odhalila mé malé tajemství," stoupl si naproti mně a vůbec se nezatěžoval tím, že v ruce držím hůlku.

,,Co tady chcete?!" zasyčela jsem nebezpečně a o krok se vzdálila.

,,Tvůj otec mi nakázal, abych ti pomohl v turnaji a chránil tě," zvedl ruce na obranu.

,,Lžete!" křikla jsem po něm rozhořčeně.

,,Můj otec je pouze bezcitné monstrum!" dodala jsem po chvíli s křikem.

,,Tvůj otec je velice schopný vůdce a nadaný kouzelník. Chce sjednotit svět," odporoval mému tvrzení.

,,Mým úkolem je chránit tě! Nic víc dělat nemusím! Ale já jsem tě omluvil s vyučování a pomohl ti po psychické stránce! Stephanie, dej si dvě a dvě dohromady," promlouval mi do duše, ale já záporně zakroutila hlavou.

,,Chcete mě pouze přinutit, abych se přidala na stranu zla!" křičela jsem z plných plic.

,,To není pravda," kroutil hlavou.

,,Však uvidíme, jak vám ten plán bude vycházet, až se o tom dozví Brumbál. Hned po prvním úkolu za ním půjdu a všechno mu řeknu!" zavrčela jsem a ohnala se rukou dozadu. Zámek cvakl a dveře se rázem otevřely. Stále jsem ho nespouštěla z očí. Vypadal zaskočeně. Otočila jsem se a rozběhla se pryč. Nevracela jsem se na výuku. Byla jsem omluvená Kratiknotem, protože potřebujeme trénovat. Spěchala jsem na stadion a cestou míjela zvědavé studenti, do některých jsem i narazila, ale nezajímalo mě to. Měli mi uhnout z cesty.

,,Konečně jsi dorazila," přivítal mě objetím Roger. Objetí jsem mu opětovala.

,,Tak jdeme na to, ne?" nadzvedla jsem provokativně obočí a chytla do ruky své koště, které mi přinesl Grant.

,,Havraspáre! Letíme!" křikl Roger a srovnal se mnou krok. Společně jsme vzlétli a okamžitě se začali předhánět jako malé děti. Chvíli jsem vedla já a chvíli zase on. Stále se to měnilo, ale byla vidět snaha.

,,Teď vyzkoušíme vaše schopnosti! Začneme střelci a brankářem!" spráskl ruce a mi se rozestavili do určené formace. Přehazovali jsme si a snažili se zmást Granta, ale on se tak lehce nedal. Stále nás ostražitě hlídal a nenechal nás střelit gól. Náhle mě však něco napadlo. Naznačila jsem Jeremymu, ať mi nahraje míč. Hodil ho a Grant instinktivně letěl ke mně, ale camrál chytl Roger a okamžitě se trefil do jedné z obručí.

,,Pěkná práce, Stephanie," smál se Roger a plácl si se mnou.

,,Musíš se víc snažit, Grante," mrkla jsem na něj provokativně. Jeremy se smál za mými zádami. Ušklíbla jsem se.

,,To nebylo špatné, prcku," kývl na souhlas náš milovaný brankář a poklonil se mi jako důkaz úcty nad mým plánem.

,,Tak jo! Chytač a odrážeči jdou na řadu!" křikl a my se vystřídali. Při letu na tribunu jsem zahlédla Moodyho, alias smrtijeda. Ani nevím jeho jméno, ale to není podstatné. Oznámím to Brumbálovi, ale až po prvním úkolu. Nechci to teď zbytečně komplikovat, když nic zlého netropí.

,,Do toho, Cho!" povzbudila jsem svou kamarádku. Vypadala rozhozeně. Nemohla chytit zlatonku. Chuděra se natahovala ze všech sil, ale stále na ni nemohla dosáhnout. Přepadla přes okraj svého koštět a řítila se k zemi.

,,Ne!" zakřičela jsem a stoupla si na nohy. Nebyla jsem jediná. Byla jsem ztuhlá. Nedokázala jsem jakkoliv reagovat. Zachytilo ji však nějaké kouzlo. Koukla jsem se dolů. Smrtijed ji zachránil, ale proč? Skrčila jsem obočí a mračila se na jeho osobu. Podíval se mým směrem a mrkl na mě. Proč to udělal? Proč ji zachránil? Má to snad nějaký hlubší smysl? Okamžitě jsme se rozběhli za ní dolů. Byla v pořádku, akorát trošku otřesená. Oddechla jsem si a otočila se směrem, kterým odcházel profesor. Hleděla jsem na jeho vzdalující se záda...

*************

Aloha, lidi :)

máme tady další kapitolu a jak již všichni víte, Stephanie odhalila Bartyho malé tajemství a nyní začne hlavní dějová linie čtyřky - samozřejmě mě všichni moc dobře znáte a nebyla bych to já, kdybych to ještě víc nekomplikovala, že ano O:)

mám pro vás otázku, myslíte si, že Stephanie změní své rozhodnutí ohledně Bartyho prozrazení, nebo to opravdu vyzradí? :) pište své nápady do komentů :)

také vám moc chci poděkovat za skvělé ohlasy, ani nevíte, jak moc to pro mě znamená ♥♥♥

tak pro dnešek to je vše - stejně tyhle poznámky nikdo nečte :D

tak mějte se krásně a skládejte básně ♥

lovuju vás ♥♥♥

-Katy