Ravenclaw and Slytherin [CZ, HP FF]✔

kapitola 145. - V srdci Jinotaje

POHLED CHRISTOPHERA

Vystoupali jsme na kopec a pohlédli do dáli. Nedaleko nás byl domek. Okamžitě mi došlo, že se bude jednat o zázemí Láskorádových. Lenka byla vždy divná. Ne v tom špatném slova smyslu. Byla velmi milá, ale někdy se chovala zvláštně. Rozběhli jsme se, abychom tam byli co nejdříve. Chtěli jsme to mít za sebou. U sebe jsme měli nebelvírký měč, aby ho nikdy nemohl zneužít na zničení viteálů. Museli jsme je ochraňovat jako oko v hlavě. Doběhli jsme ke dveřím a zaklepali na ně. Otevřel nám zbídačený muž s delšími blonďatými vlasy. Svým způsobem mi připomínal Luciuse Malfoye. Xenofilius však působil sympatičtěji.

,,Kdo jste? Co chcete?" zeptal se roztřeseným hlasem. Nemohl jsem si pomoct. Připadalo mi, že není něco v pořádku. Možná jsem paranoidní, ale jistota je jistota. Smrtijedi číhají na každém rohu a čekají, až uděláme nějakou chybu, aby nás mohli přivést a zavděčit se svému Pánu.

,,Pamatujete si mě, pane Láskoráde? Potkali jsme se na chodbě," prodral se dopředu Harry. Pan Láskorád se ze široka usmál, když si všiml, že se jedná o vyvoleného. Dobře, teď mi to přijde podezřelejší než předtím. Co když je to past? Nebylo by to poprvé. Pokroutil jsem nad tím hlavou a vešel dovnitř stejně jako ostatní. Pro jistotu jsem si nachystal hůlku. Nikdy nemůžeme vědět, co nás čeká za rohem. Třeba potkáme samotného Pána zla. Ušklíbl jsem se nad tou představou. Nějakým záhadným způsobem jsem tušil, že mně by nic neudělal, protože jsem byl přítel jeho dcery, ale nemohu to říct se sto procentní jistotou. Stát se může cokoliv.

Posadili jsme se do nějakého pokoje a každý jsme dostali šálek s čajem. Usrkl jsem si. Fuj. Byl odporný. Nedal jsem na sobě nic znát a raději upíjel dál. Nechtěl jsem urazit hostitele. Matka mi stále vtloukala, že musím zachovávat dobré jméno rodiny. Nemyslela to v rámci čistokrevnosti, ale ohledně vychování. Nemám nikoho urážet a hanit ostatní. Toho se držím do dnes.

,,Takže, proč jste tady?" prolomil hrobové ticho šéfredaktor Jinotaje. Neangažoval jsem se do jejichj rozhovoru. Nechtěl jsem jim do toho zasahovat. Upřímně? Jsem tady pouze do počtu. Moc se se mnou nepočítá, ale mně to nějak nepřekáží. Vlastně jsem za to rád. Aspoň nemusím mít strach, že něco pokazím.

,,Rádi bychom věděli, co znamená váš přívěšek, který jste měl na svatbě," ujal se slova chlapec, který přežil. Blonďatý muž si chytl pod košili a vytáhl přívěsek. Pozorněji jsem se na něj zadíval. Stále mi ty znaky připadaly povědomé, ale nedokázal jsem si zařadit proč.

,,Myslíte tohle? To jsou přeci relikvie smrti," zachleděl se na symbol. Uvědomění mě zasáhlo velice rychle a nečekaně. Relikvie smrti. Přesněji řečeno neviditelný plášť, kámen vzkříšení a bezová hůlka. Tak proto jsem to znal. Dříve jsem se o to celkem zajímal. Dia měla ráda tu báchorku, která se o tom vypráví.

,,Cože?" vyjeklo trio zaráz a já se uchechtl.

,,Příběh Tří bratří, který vypráví o smrti a její prohnanosti," vysvětlil jsem lehce. Konečně jsem byl zase v obraze. Pochybuji, že jsou pravé. Určitě je to jen bajka založená na různých zvěstech.

,,Jistě to všichni znáte," pokýval hlavou a napil se.

,,Já ne," ozval se Harry. Všichni jsme se na něj otočili. Jak to, že to nezná? To se nikdy nezajímal o různé historky z kouzelnického světa? Já to považoval jako něco, co musím znát. Bez čeho nemohu existovat.

,,Mám ji tady s sebou," spustila Mia a vytáhla si knihu, kterou jí věnoval Brumbál. Pousmál jsem se. Rád si to opět vyslechnu. Pohodlněji jsem se posadil a zaposlouchal se do jejího hlasu, který předčital onu neuvěřitelnou historku. Jaké by to asi bylo, kdyby se to opravdu stalo a relikvie existovaly? Co kdyby padly do ruky nesprávnému člověku? Třeba Voldemortovi? Na to raději nechci ani pomyslet. Skončila a její hlas utichl.