Poslední jednorožec

To není možné!

Pohled Foxe (za chvíli pochopíte)

Cválám po rozlehlé planině a svůj domov v horách nechávám daleko za sebou. Potřebuji být sám, někde, kde se mě nikdo nepokusí hledat. Bože, jakou já udělal blbost! Chtěl jsem vybudovat novou ochranu okolo našeho oblíbeného místa u řeky, ke kterému všichni chodíme pít, a tak jsem shromáždil všechny jednorožce z mého stáda a začali jsme s kouzlem. Ale já jsem chtěl, aby byla řeka hodně zabezpečená, takže jsem po ostatních žádal víc, než by mohli zvládnout. Jedno naše hříbě, malá klisna jménem Flora, omdlela a ještě se nám nepodařilo ji vzbudit. Co když zemře? To bych si nikdy neodpustil. Flora je jediné hříbě, které se narodilo jako klisna, ostatní v jejím věku jsou hřebci. Pokud se už neprobudí, náš druh asi vyhyne. Co vím, tak jsme poslední jednorožci na planetě. Jiní nejsou. A pokud bychom vymřeli, kdo by potom chránil zemi před hladovými vlky? Kdo jiný je dost silný na to, aby to zvládl? Jako vůdce stáda jsem nesplnil svou povinnost a vystavil jsem nás velkému nebezpečí. Jak se teď můžu ostatním podívat do očí? Už vidím, jak se na mě budou koukat, až se vrátím.

Pohodím hlavou a z rohu vypustím pár žhavých jisker. Trochu mě to zklidní, ale pořád to nestačí. Mám na sebe obrovskou zlost.

V dálce něco zahlédnu. Je to třpytivě bílé a ani se to nepohne. Co to může být? Kámen? Blbost. Tady nic takového není. Tyhle pláně se chlubí jen nekonečnou trávou a horkem.

Běžím rychleji, protože jsem zvědavý, co to je. Ale jakmile přiběhnu až těsně k té záhadné věci,polije mě studený pot. To není možné!

Přede mnou leží bezvládný jednorožec s dlouhým, tenkým rohem a dlouhatánskou, bílou hřívou. Je hubený, ale svalnatý a má pěknou, velikou hlavu. Je to hřebec, o tom není pochyb a klidně by to mohl být vůdce nějakého stáda. Ale co dělá tady? A hlavně:jak to, že tady vůbec je?Copak nejsme poslední jednorožci, kteří zbyli?

Jemně do něj strčím hlavou. Nic. Nejeví žádné známky života. Trochu ho píchnu rohem, ale ne moc,aby mu nezačala téct krev. S ním to ani nehne. Ale podle toho, co vidím, tak žije. Jakmile jednorožec umře, zhasne mu roh, ale tomuhle ten jeho září jako samotné slunce. Nemůže být mrtvý.

Musím použít trochu tvrdší metodu. Nechce se mi to dělat, ale musím, abych ho probudil.

Zapátrám v okolí a najdu jednorožcovu mysl. Je chráněná pevnou zdí, kterou svými silami neprorazím.

,,Hej, vzbuď se!" vykřiknu.

Dlouho se nic neděje. Přes tu zeď mě namohl slyšet. Musím na něj zaútočit. Seberu veškerou svou sílu a v duchu se vrhnu proti jeho obraně. Nic se nestane. Páni, ten musí být vážně silný. Zkouší to znovu a znovu a nakonec cítím, že jeho obrana začíná pomalu, ale jistě povolovat. Dál na něj útočím, až ho nakonec přemůžu. Jeho kouzlo, kterým si obrnil mysl se rozpadne jako hromádka z karet a já konečně dostanu přístup k jeho myšlenkám.

,,Probuď se," vyzvu ho.

,,Kdo jsi?" řekne slabě.

,,Jmenuji se Fox, kdo jsi ty?"

,,Pegasus," představí se.Jeho hlas se začíná zase vytrácet.

,,Počkej, neusínej zase. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se k tobě dostal, takže teď chvilku počkej. Co tady děláš? Jak jsi se sem dostal? Máš někde svoje stádo?" zahrnu ho otázkami.

,,Moje stádo je celé mrtvé. Zůstal jsem sám. Opustil jsem svůj domov, protože jsem se dozvěděl, že nejsme poslední. A teď hledám další jednorožce. A jak vidím, tak už jste si vy našli mě," zasměje se, ale je vyčerpaný.

,,Fajn, tak se ale probuď. Komunikace v myšlenkách z tebe akorát vysaje další sílu," upozorním ho.

,,Dobře," přitaká, a přeruší naše spojení.

Vrátím se zpět do své hlavy a čekám, až se Pegasus vzbudí. Trvá mu to nějak moc dlouho.Doufám, že znovu neusnul.

Najednou se Pegasusovi otevřou oči a a já vydechnu úlevou. Je v pořádku. Sice je slabý, ale v pořádku.

Zvedne se a oklepe ze sebe trávu. Je vysoký, skoro vyšší, než jsem já. A tu jeho hřívu mu docela závidím.

,,Konečně. Tak, půjdeš se mnou? Můžeš se připojit k mému stádu. Žijeme vysoko v horách, kam si na nás netroufnou zvířata, takže je tam bezpečno," lákám ho.

Chvíli váhá, ale nakonec přikývne svou mohutnou hlavou a odfrkne si.

,,Tak pojď," řeknu, a rozklušu se k našemu domovu.

Pohled Pegasuse

Právě jsem přijal členství v novém stádě jednorožců. Původně jsem myslel, že tady zemřu. A najednou se objeví Fox a zachrání mi život. Mám štěstí.

Volně klušeme po suché trávě a Fox mi vysvětluje, jak to u nich chodí. Můžou si dělat prakticky co chtějí, jen musejí být každý večer doma, aby je náhodou nenapadlo nějaké zvíře. Prý jich tam moc není, protože jsou tady ty pláně, na kterých většina zvířat zahyne, ale je to lepší.

Konečně dorazíme před první kamenité výběžky. Chci se pustit do stoupání, ale Fox mě zarazí.

,,Přeneseme se," řekne, a já pokývám hlavou.

Postavíme se vedle sebe a společně potichu odříkáváme zaříkadlo pro teleportaci. Je dlouhé a složité, ale ani jeden z nás se nepřeřekne. Pod nohama nám proudí studený vzduch, který se pod náhlým návalem magie zvedne a vytvoří okolo nás jakési tornádo. S Foxem dál mumláme kouzelné věty a potom se stačí jedou nadechnout a stojíme na místě.

Je to tady obrovské. Před námi se rozléhá louka, do které by se ta moje doma vešla snad dvacetkrát. Je lemovaná tmavými, hustými stromy a ze všech koutů se ozývá hlasitý, ptačí zpěv. Nedaleko šumí potok. Nebe nad námi se bez jediného mraku a fouká lehký, svěží vítr.
Ale to hlavní je, že se tady pase spoustu jednorožců. Tohle stádo je asi třikrát větší, než bylo to moje. A zvláštní je,že si nejsou vůbec podobní. U nás doma jsme se od sebe skoro vůbec nelišili,ale tady se jednotlivci dají poznat na první pohled. Je to zvláštní. Jako kdyby jednorožci tadz bzli vyspělejší, než jsme byli my ostatní.
Ohlédnu se po Foxovi,který pokývá hlavou a potom mocně zařehtá. V tu ránu se na nás celé stádo otočí.

Je tady další část. Doufám,že se líbí.
Sabinka2003