Poslední jednorožec

Ohnivě rudá

Pegasus
,,Chcete mi říct, že hodláte jít hledat tu praštěnou stvůru?" vybuchne Eldest.

Celé stádo se krčí v jeho ohromné konmatě, doufajíc, že unikne před jeho hněvem.

,,Není to stvůra! Zachránila spoustu životů, a ty můžeš být rád, že tě právě teď neslyší," okřikne ho Hvězda, nedbající na velikostní poměr mezi nimi.

Vaří se ve mě krev. Eldest i Fox se chovají, jako kdyby přišli o mozek. U Foxe je to po hádce s Artemis jasné, ale chování Eldesta mě víc než udivuje.

Jsme tady už nejméně tři hodiny a dohadujeme se o našem odchodu. Eldest nás pochopitelně nechce pustit a Fox s ním souhlasí. My už máme plán, protože víme, kde Artemis je. Nejsme si sice jistí, kdo tam žije, ale vzhledem k podivnosti jejich aury usuzujeme, že to bude někdo velice zvláštní.

,,Sakra Eldeste, pusť nás odsud!" zahřmí Monty. Ani on si nedělá starosti s Eldestovým postavením.

,,A proč bych měl? Abych vás pak musel hledat já? Abyste nás zase zatáhli do průšvihu? Abych se zase ocitl ve válce? Od té doby, co jste tady, se dějí samé potíže. Nejdříve přitáhnete bitvu, potom se začnete hádat o to, s kým bude Pegasus žít, a teď se ztratí jedna z vás. Už toho mám po krk. Vás, i těch vašich zatracených problémů!"

Zvedne se ve mně vlna obrovského hněvu. Klepu se, jako kdyby mi byla zima. Roh mi září krvavě rudou barvou. Společně s krví mi v žilách proudí vztek. Nenávidím ho. Tak moc ho nenávidím! Když jsme sem přišli, a on se snesl na nádvoří, vypadal jako přítel. Není to přítel. Je to zrůda.

,,Jestli si myslíš, že se budeme řídit podle tebe, tak jsi na omylu! Nebýt nás, zastihnou tě vlkodlaci nepřipraveného a beze zbraní. Riskovali jsme své životy kvůli drakům. Přešli jsme pláně a bojovali jsme po boku draků jen kvůli vám. Mohli jsme zůstat v horách a vás nechat ve štychu, ale neudělali jsme to! A ty nás teď odmítáš pustit ven, když je jedna z nás v nebezpečí?!" zařvu z plných plic. Vykřičím ze sebe všechny emoce, zoufalství, které se mi usadilo v srdci. Tahle chvíle je tak nemožně hloupá, až se mi z toho chce brečet, ale nesmím dát najevo svou slabost. Artemis toho udělala spoustu, pro nás pro všechny. Nedovolím, aby za to teď trpěla.

Eldest se na mě otočí, v očích mu plane neskrývaná nenávist. Nesnáší mě, stejně jako já jeho.

,,Tak si jdětě! Ale varuji vás, nepřijdu vám na pomoc, až budete mít problémy," řekne ledově, naprosto bez citu.

,,Ty možná ne, ale já jo," ozve se hlas dračí samice, která je k jednorožcům jako jediná milá.

Její azurové tělo se snese před Eldesta. Zakryje mu výhled na celé stádo.

,,Proč? Mohou ti být ukradení," odfrkne si Eldest.

,,Mohou, ale nejsou. Artemis zachránila život spoustě drakům. A my ji to musíme vrátit," řekne Wernera.

Nikdy by mě nenapadlo, že bude odmlouvat samotnému vůdci. Ale děje se to, a já se nezmůžu na nic, jen na zírání s vykulenýma očima, s čelistí skoro na zemi.

Eldest neodpoví, jen se otočí a zahalí Foxe svým obrovitým křídlem. Beru to jako rezignaci, takže se otočím, proderu se celým stádem až k východu, rozrazím těžké dveře a rozběhnu se palácem. Někdo běží za mnou, ale to je mi v tuhe chvíli jedno.

Vybíhám z brány od paláce, propletu se mezi nohama šavlozubého draka se stříbrnými šupinami a tryskám pořád dál, bez cíle. Už chci pryč. Chci utéct z tohohle prokletého místa a vrátit se na louku. Ne do hor, ale na louku. Neříkám, že chci opustit Artemis a ostatní, ale louka je mi milejší. Zvlášť po tom, co předvedl Fox.

Artemis! Artemis! vyřvávám v duchu její jméno a z očí mi zoufalstvím vytékají slzy. Běžím stále dál, nohy mě bolí, plíce pálí.

Artemis!

Artemis
Zamrkám, a údivem otevřu pusu. Oči mám v poměru s normálem strašně velké.

Oni se na mě koukají s naprostým klidem, jako kdybych byla někdo, kdo se u nich objevuje každý den.

,,Ahoj," usměje se jeden z nich. Podle hlasu poznávám Ezru.

,,Ehm..., ahoj?" řeknu nejistě.

,,Jsem Ezra, tohle je Harold a ta malá vedle něj se jmenuje Siera," představí sebe i ostatní, i když jejich jména už dávno znám.

,,Artemis."

Moje jméno mi vyklouzne nečekanou rychlostí, a hned toho začínám litovat. Proč bych jim vůbec měla říkat své jméno?

Harold se zasměje.,,My víme."

Nechápu, jak mě mohou znát, ale nechávám to být. Je mi to celkem jedno.

,,Kdo jste?" zašeptám. Myslím, že to vím, ale stejně se ptám.

,,Copak ty to nevíš? Jsme fénixové!" podiví se Ezra. Siera zetím mlčí, jen mě skenuje pohledem.

Fénixové. Takže existují. Všechny ty legendy jsou pravdivé. Vždycky jsem o nich uvažovla jako o něčem neexistujícím.

Musím říct, že jsou nádherní. Fénixe jsem nikdy neviděla ani na malbě, natož ve skutečnosti, ale jejich krása je neuvěřitelná.

Tělo mají ohnivě rudé, na některých místech světlejší, jako kdyby na něm ten neskutečně krásný živel tančil. Jsou štíhlí a docela velcí, když stojí na na zemi, zabodávají mi zrak pod spodní čelist. Vznešená hlava s očima temně černýma, jako kdyby mě chtěli polapit do nekonečné temnoty. Na druhou stranu je mají neskutečně krásné, odráží se v nich nespočet emocí. Rozhodně nejsou tak bezcitné a chladné, jako ty vlkodlačí. Mezi očima se jim vyjímá pevný a tvrdý zobák, žlutý jako kdyby si pro sebe fénixové ukradli kousek slunce. Křídla složená až těsně u těla musejí mít obrovské rozpětí a ohromnou sílu. Nepochybuji, že by mě každý z nich snadno unesl. Nohy s dlouhými pařáty mě přímo děsí. Jen jedno píchnutí by mi mohlo způsobit vykrvácení. Ale snad úplně nejvíc se mi líbí jejich ocas. Je dlouhý a hustý, rudá, oranžová a žlutá se střídají přesně jako v ohni. Ocasní pera jsou nejdelší z celého těla fénixů. Je to nádhera.

A to jsem si myslela, že nikdo není hezčí než jednorožci.

Omlouvám se za dlouhou pauzu, ale vůbec se mi nechtělo psát. Doufám, že se část líbí, i když je asi o ničem. Ale slibuju, že přilště už se začne něco dít!
Sabinka2003