Poslední jednorožec

Tallie

Pegasus

„Pegasusi?" probudí mě řezavý a bolestí nasáklý hlas pegaso – jednorožčí princezny s tou nejsložitější povahou na světě, která nás miluje – protože má moc dobré srdce na to, aby nás nenáviděla – a nesnáší – protože neexistuje nikdo, kdo jí svou láskou a starostí ubližuje víc než my.

Pootevřu nejprve jedno oko, a když zjistím, že na indigové obloze jasně září miliony hvězd, zděšeně vyskočím na nohy a varovně rozsvítím konec svého rohu. Artemis stojící vedle mě se pod ostrou světelnou září ušklíbne a skloní hlavu, až jí dlouhá černá hříva spadne do očí.

„Promiň," zamumlá, když si přivykne na světlo a je schopná pohlédnout mi do tváře, ,,nechtěla jsem tě vyděsit."

„Stalo se něco?" ptám se zmateně, protože nevím, kvůli čemu mě musí budit uprostřed noci.

Artemis zavrtí hlavou a nozdry jí zacukají pobavením.,,Ne, jenom nemůžu spát a chtěla jsem se jít někam projít. Tajga je vzhůru, ale sedí u Werdorba a dívá se, jak spí, tak ho nechci rušit."

Přikývnu, stále trochu vyvedený z míry. Tělo možná funguje, ale mozkové buňky spí jako zabité.

„Půjdeš se mnou? Wernera říkala, že je její jezero v noci nádherné," zaprosí, jako kdyby předem nevěděla, že jí nedokáži říct ne. Na to je její úsměv příliš vzácný.

Zívnu si, zatřepu hlavou, abych se trochu probral a následuji bílou bojovnici po chodbách obrovského hradu, kde přebývají nejdůležitější členové dračí dynastie. I když Fírnen trvá na tom, že jsou si v jeho zemi všichni draci rovni, sám musí uznat, že jsou mezi nimi tací, kteří si zaslouží více uznání a respektu. On sám je nadřazený všem ostatním.

Na každém rohu hlídají dva do brnění odění draci, kteří mi nahání hrůzu, ale ani se na nás nepodívají, když tiše jako myši projdeme kolem. Zpráva o našem příchodu se rychle roznesla po celé zemi, naše přítomnost už nikoho nerozrušuje. I tak si ale musíme dávat pozor, protože nikdy nevíme, kdo z našich přátel se k nám otočí zády, nebo nám vyrve srdce z těla.

Artemis mě zavede k hlavní bráně paláce, kývne na pozdrav čtyřem drakům stojícím opodál a trpělivě počká, až nám dva z nich přijdou otevřít.

„Víš, že mě král vyhostí, až zjistí, že tě pouštím ven bez obrany?" zabručí jeden z nich, ale strčí do jednoho křídla vrat a podrží ho, abychom mohli proklouznout ven.

Má přítelkyně se zasměje a kývne hlavou mým směrem.,,Tentokrát nejdu sama."

Hnědý drak si pobaveně odfrkne.,,Bez urážky, Tallie, ale vy dva byste neporazili ani dráče."

Tallie?

Artemis nad jeho slovy zakroutí hlavou a protáhne se úzkou škvírou ven.

Je teplá noc, listí v korunách obrovských stromů se nepohne ani o milimetr. Mraky překrývající zářící měsíc mění barvu z bílé na temně šedou, střádají v sobě vodu a připravují se na bouřku. Vzduch je cítit deštěm a čerstvou trávou, dravci vyrážející na lov chraplavě vykřikují a střemhlav se snášejí k nebi. Vysoko nad námi plachtí draci, kteří stejně jako my nemohou spát, loví, nebo jen drží hlídky nad hradem a jeho okolím.

Příroda jako kdyby do sebe nasákla napětí, které mezi sebou my dva chováme. Kráčíme těsně vedle sebe, ale ani jednou se nedotkneme, dáváme pozor, abychom nenarušili osobní prostor toho druhého. Údery našich kopyt tlumí tráva, dýcháme zhluboka, ale téměř neslyšně, snad abychom nenarušili klid rozprostírající se široko daleko. Většina země spí, všichni se připravují na další den plný starostí a nových výzev. Ani pro nás nebude další ráno snadné, čekají nás nové plány a těžká rozhodnutí. Odpočívali jsme moc dlouho, přichází čas na povinnosti. Musíme se rozhodnout, které kroky podnikneme jako první, máme před sebou nové akce, dobrodružství a války.