Poslední jednorožec

Bratr

Wernera
Přijde mi, že se zastavil čas. Už pro mě neexistuje jezero, Pegasus, Tajga, ani hvězdy na obloze. Stojím na udusané trávě, z očí se mi řinou nové a nové slzy, stejně jako jemu a mám chuť vychrlit do vzduchu plamen ohně, i když se mi to nikdy nepovede.

Werdorb, můj jediný a taky nejlepší bratr, stojí naproti mně a zírá mi do uslzených očí. Nemůžu se pohnout, nezvládnu udělat ani jeden krok. Prostě na něj jen beze svola zírám.

Měl být mrtvý. Někdo ho zabil v boji a viníka jsme nikdy nenašli. Už několik let žiju v přesvědčení, že mi zbyla jen Weila. A on se tady najednou objeví.

Nemůžu tomu uvěřit.

,,Werdorbe." Konečně nachází svůj hlas.

,,Wernero." Mluví pořád stejně. Hluboce a hlasitě, místy trochu chraplavě.

,,Co-," odmlčím se.,,Co tady děláš?"

Werdorb se zasměje. Jeho smích mi tolik chyběl.

,,Jsem tady, protože mě potřebuješ. A taky proto, že já potřebuji tebe. Slíbil jsem, že tě neopustím, Wernero. A já sliby dodržím. Vždycky."

Jeho slova mě zahřejí u srdce.

Už nemůžu déle čekat. Prostě se rozeběhnu, a skočím mu přímo do roztažených křídel. Werdorb okolo mě svá křídla obmotá a uvězní mě tak ve svém železném, ale jemném sevření. Zabořím mu hlavu do hrudi a poslouchám jeho pravidelné bubnování srdce.

,,Já, já nevím, co říct," vykoktám přidušeně.

,,Co třeba: Ach, Werdorbe, já tě tak zbožňuju!" zasměje se. Ocasem ho bouchnu do zad. Zavadím při tom o jeho špičaté ostny.

Musím se smát taky. Je tady a už nikdy neodejde. Nikdy.

Když se od sebe odtáhneme, ustoupím, abych ho mohla představit ostatním. I když, myslím, že to není třeba. Mluvila jsem o něm už tolikrát, že všichni musejí vědět, kolik mu je, jak často chodí lovit, a že nesnáší žraloky.

,,Werdorbe, tohle jsou moji přátelé. Monty, Hvězda a Pegasus," promlvím s úsměvem a srdce se mi zatetelí radostí. Bože, tohle je snad sen.

Všichni jednorožci skloní hlavu.

,,Jsem Werdorb, Werneřin bratr. Je mi ctí, že vás poznávám," představí se dřív, než stačím cokoliv říct já. Potom couvne, a předvede dokonalou poklonu, tak elegantní, že by jí nezvládly ani ty nejlepší dračí tanečnice.

,,Chci vědět, co tady děláš. Jak ses sem dostal? Zemřel jsi, Werdorbe," upozorním ho.

Usměje se, ale moc dlouho mu to nevydrží.

,,Co se stalo?" zajímá mě.

,,Nemůžu, Wernero. Prostě nemůžu."

,,Co nemůžeš?"

,,Neřeknu ti, co se stalo, protože by ti to ublížilo. A já nechci být ten, kdo ti ublíží."

Nevesele se zasměji.,,Mně už bylo v životě ublíženo hodněkrát, Werdorbe. Jedno ublížení navíc je jako kapka v moři."

Povzdychne si.,,Fajn."

Vím, že se mu do toho nechce. Ale já potřebuji vědět, co se stalo. I kdyby mi to mělo vyrvat srdce.

,,Nechceš se proletět?" navrhnu.

Přikývne.,,Jo, to je dobrý nápad."

Otočím se na Montyho.,,Budeme hlídat před tunelem, neboj se. Nic se nestane."

Vůdce jednorožců pokývá hlavou.

Podívám se zpátky na svého bratra.

,,Dáme závod?" navrhuji s jiskřičkami v očích.

Zašklebí se, jeho špatná nálada je ta tam.,,To si piš, dračice. Ale doufám, že ti je předem jasné, že prohraješ."

,,To se ještě uvidí, bratře."