Poslední jednorožec

Domov

Werdorb

Nejistota. Srdce protkané strachem a touhou. Minulost plná křivd a krve. Kopec rozvahy, špetka odvahy. Nerozhodnost.

Už jsem téměř zapomněl, jaké to je, cestovat s duší tolik podobnou mojí. Vědět, že po mém boku pluje bytost naladěná na mou vlnu, přizpůsobená tepu mé krve, spojená s mým nitrem tak, že téměř splýváme v jedno. Vědět, že ať se na naší cestě plné vzteku a staré bolesti stane cokoliv, vždy se sjednotíme a do boje vtrhneme jako jedno tělo. Vědět, že když zklamu, bez mrknutí oka zastoupí mé místo a bude se rvát místo mě, jako už tomu bylo několikrát předtím. Vědět, že ačkoli na tomhle prokletém světě není téměř nikdo, kdo by plně chápal mé roztříštěné myšlení, je tady ona, aby mě vyslechla a pomohla mi, kdykoliv budu potřebovat – i za cenu toho, že jí srdce naplním černým dýmem a uvězním ji ve spárech smutku a beznaděje. I kdyby to znamenalo, že už se nikdy úplně nevyléčí. Že zůstane zasažena životem stejně jako já.

Má nádherná, divoká a nadějeplná sestra předvede složitou otočku, obratně se vyhne hejnu hloupých vyděšených ryb, rozvlní vodu v okolí dvaceti metrů a jako přízrak zmizí za podvodním skaliskem. Dívám se na to místo, napnutý a pobavený zároveň, čekajíc, odkud její třpytivé tělo vykoukne příště. Nepřekvapí mě, když se znenadání objeví přede mnou, nadšená, že mou nepozornou hlavu opět dokonale oklamala.

„Na to, jak rychle se blížíme k paláci, jsi dobře naladěná," poznamenám napůl zasněný, v duchu daleko odsud, na místě, které jsem dříve nazýval domovem.

„Zato ty se tváříš čím dál hůř," popíchne mě, v očích rozvernou, rozdivočenou jiskru. Zvláštní, jak moc na rozdíl ode mne doufá v dobrý konec. Jak si myslí, že všechno dobře dopadne. Jak věří, že se po téhle cestě vrátím na trůn a převezmu vládu nad démony zasaženým mořským světem.

Ušklíbnu se. Cítím, jak se mi jizvy na tváři nepříjemně napínají.

Znamení bolesti a utrpení. Zážitky, na které se nezapomíná. Bolest, která se nevstřebá.

Wernera si všimne mého výrazu a srovná své tempo s mým. Chvíli vedle sebe plujeme beze slov, ponořeni v hlubinách vlastního svědomí, moc rozechvělí na to, abychom mluvili. I tak ale zůstáváme pevně spletení, sdílíme pocity jeden s druhým a podporujeme se, protože oba víme, jaké neštěstí nás čeká po vstupu do mořského království. Pokud se nad námi bohové neslitují, nemáme šanci přežít.

„Máš plán, jak se dostat do hradu způsobem, při kterém nás nikdo hned nezabije?" optá se má sestra jen tak mimochodem, ale já cítím, jak jí srdce buší nervozitou.

„Na plány mě dvakrát neužije. Doufal jsem, že něco vymyslíš sama."

Podrážděně si odfrkne, i když se ve skutečnosti nezlobí. Podobnou odpověď musela očekávat.

„Samozřejmě, Veličenstvo."

Nad jejím tónem se pousměji, na moment vytržený z chmurných myšlenek.,,Nejsem král."

„Ale chceš být."

„Chci jen, aby bylo moře v bezpečí. Šťastné."

„Toho docílíš, když usedneš na trůn."

„V tom případě ale budeš muset odstoupit."

„Pochybuji, že mě někdo ještě považuje za královnu."

„Já ano."

„Tvůj názor se nepočítá, protože jsi můj bratr, Werdorbe. Každý by mohl říct, že jsi zaujatý."