Poslední jednorožec

Sobec

Monty
Já čekal vážně všechno, ale tohle ne. Zubí se na mě moje přesná podobizna, mluví, žere, a já nevím, co ještě. Ostatní jsou stejně zaskočení, jako já, a ta bláznivá dračice na nám vysmívá do obličeje. Směje se, jak jsme tupí a zíráme na své dvojníky jako vyvorané myši.

Ale vážně by mě zajímalo, jak nás odsud dostane.

Pegasus
,,Takže, co bude teď?" zeptám se Wernery chladně.

Ještě pořád jsem jí neodpustil.

,,Co by? To máš vědět ty. Moje výprava to neni."

Mluví se mnou stejným tónem, a mně to leze na nervy.

,,Takže tys nám tady vyčarovala dvojníky, a teď nevíš, co dál?" vybuchnu.

Ostře se na mě podívá. Její oči mi doslova provrtávají díru do hlavy.

,,Panebože! Vážně jsi tak hloupej? Co bysme asi měli dělat? Naši dvojníci se vrátí zpátky, a my odejdeme! Až zachráníme Artemis, půjdeme zase sem, tady se s nimi zase propojíme, a všechno bude při starém. Ale jestli se odsud chceš ještě někdy dostat, radim ti, abys pohnul zadkem, protože se Eldest za chvíli probudí!"

,,Nemuselas to dělat, když ti to tak vadí."

Wernera mě propálí očima.,,Nedělám to pro tebe, ale pro Artemis. A nemusíš se bát, už ti do toho nebudu zasahovat."

Potom roztáhne svá skvostná křídla, a odletí pryč.

Stádo se po ni vyděšeně ohlédne. A neuběhne ani minuta, a strčí do mě Hvězda.

,,Když jsem říkala, ať se vzpamatuješ, nechtěla jsem, abys to celé podělal!"

Artemis
,,Co to je?" zašklebím se při pohledu na kupu čehosi, co vypadá, jako kdyby to ž někdo jedl.

,,Tohle? To jsou bobule Madagasca! Copak jsi o nich nikdy neslyšela?" vyjeknu Ezra. Několik fénixů se po nás otočí.

,,Jsem ráda, že jsem toho byla ušetřená," odhrknu si.

Je to nechutné. Vážně.

Ezra přilétla s nějakými bobulemi v zobáku. Hodila je na zem, a potom se v nich začala procházet. Pohled to byl odporný, zvláště když jsem zaslechla ty čvachtavé zvuky, ale alespoň jsem zjistila, že fénixové dokáží chodit.

Ezra chce, abych to snědla. Ale mně se zvedá žaludek už jen z toho pachu a nepříliš pěkného vzhledu.

Kouknu se na Sieru. Tváří se, jako kdybych ji mučila. Vidím, jak po těch bobulích touží.

Harold do mě strčí zobákem.

Se znechucením do té kaše zabořím hlavu.

Něco tak odporného jsem v životě nejedla.

Wernera
Jsem v jezeře.

Potřebuji radu, odpověď.

Od mého kouzla se toho stalo hodně, ale nic z toho nám moc nepomohlo. V myšlenkách stále slyším hádku jednorožců. Pegasus proti zbytku. Dost nevyrovnaný souboj.

Je to už dlouho, co jsem to naposledy udělala. Už několik let. Slíbila jsem si, že to udělám jen v největší nouzi. A ta nastala právě teď.

Nemám moc času. Vlastně žádný. Eldest už se ze spánku vrtí, co nevidět se probudí. Možná už je vzhůru, a jen si s námi hraje. Na povrchu přesně vím, co dělá, jelikož jsme propojení. Pod vodou se moje spojení s ním bohužel vytrácí.

Je zvláštní, že jednorožce stále slyším, a Eldesta ne. A to je další věc, kterou potřebuji zjistit.

V hlavě mám tolik otázek, a nula odpovědí.

Ale vím, kde je získám.

Moje jezero je hluboké. A když říkám hluboké, myslím tím několik kilometrů plavání. Přesná rozloha je neskutečná. Vlastně ani nevím, kolik přesně to je.

Dno jezera není barevné, s korály, ani tady neplavou ryby. Je prázdné, jen s béžovým pískem. Je to tu nudné. Proto sem nechodím.

Dotknu se nohama písku. Zaleze mi pod šupiny.

Vím, co bych měla udělat. Měla bych jít zpátky a dostat nás pryč. Ale nechci. Ne teď. Ať se o sebe jednorožci na chvíli postarají sami.

Je to sobecké, já vím. Já jsem sobec. Vím to já, ví to Pegasus, teď už se to zřejmě dozvěděla i Viola.

Ale je mi to jedno.

Nadechnu se.

Teď získám odpovědi na otázky.

Zašeptám jednoduché kouzlo.

Voda přede mnou zhoustne. Utvoří se kruh, který nejprve zbělá, a potom se přeberví na stříbrnou. Vnitřek je prázdný, vidím skrz něj písek.

Dokud se však v kruhu nezjeví hlava půvabného draka.

Je tady. Jeho šupiny jsou zlaté, třpytí se jako diamanty a pohled do jeho černých očí mě zbavuje logického uvažování. Jeho tělo, hezčí, než jakéhokoliv draka, se ztrácí pod rámem kruhu.

,,Terdosi," vydechnu.

Usměje se.,,Wernero."

,,Jsem rád, že ses ozvala."

Terdos je můj...snoubenec. Měli jsme se brát ještě před válkou s vlkodlaky, ale pár dní před svatbou se tady objevil Pegasus, a já byla nucená Terdose opustit a bojovat.

,,Wer, co se stalo?" zeptá se starostlivě. Jeho oči jsou plné bolesti.

Po tváři mi steče slza. Voda ji hned pohltí, ale on si toho stejně všimne. Terdosovi nic neunikne.

,,Nevím, co dělat, Terdosi," vzlyknu. Už je to tak dlouho, co jsem naposledy brečela.

,,Co se děje?"

,,Ona-ztratila se, a já ji musím najít, ale nic nevychází a my-my-my dva jsme se pohádali a já odešla."

Terdos na mě zírá jako na zjevení.

,,Cože?"

Jeho odpověď mě rozesměje, přestože moje situace vůbec vtipná není.

A tak se nadechnu a začnu vyprávět.

Po extra dlouhé době jsem si sedla a napsala novou kapitoli. Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo, ale poslední dobou mám v hlavě naprosto vygumováno. Asi proto je tahle část o ničem, jako už několik předchozích dílů, ale slibuju, že příště už se konečně začne něco dít.
Nezapomeňte ne Terdose, ještě se o něm v příběhu zmíním, a je dost možné, že tenhle drak zahýbe s dějem.
Původně měl tenhle příběh skončit už po válce s vlkodlaky, ale nemám to srdce ho opustit, takže kapitoly budpu vycházet dál.
Snad se kapitola líbila, i přes to, že je docela nudná.
Sabinka2003