Poslední jednorožec

Každé pravidlo má vyjímky

Pegasus
Už nemůžu. Opravdu ne. Nedokážu se bez něj ani pořádně nadechnout, natož něco sníst, nebo udělat. Můj jindy rozzářený roh slábne a moje kouzelná energie už nejí tak silná, jako bývala.

Wernera se mě pokouší rozveselit, pomáhá mi, dokonce už mi nabízela i výlet nad mraky - všechno jsem odmítl. Na co mi to je, když tady není ten, kterého potřebuji ze všeho nejvíc?

Právě teď stojím u jezera. U toho jezera. Tady jsem se dozvěděl, že je pryč a už se nevrátí.

Stmívá se. Zanedlouho budu muset jít na louku a počkat tam na další den plný smutku a slz. Už ani nevím, kdy jsem se naposledy smál. Myslím, že to bylo, když jsme se vrátili z výpravy podniknuté pro Artemis, která mimochodem už zase někde lítá. Nevím, co pořád hledá. Když se jí na to zeptám, odpoví mi, že nic, a že si nemám dělat starosti. Jo, takhle se mnou teď Artemis mluví. V hádankách, na které neznám odpověď.

Na hladinu jezera dopadne první paprsek měsíčního světla. Povzdychnu si. Musím jít. Monty by vyšiloval, kdybych se nevrátil na louku k ostatním. Na druhou stranu, docela by mi to pomohlo. Nemusel bych se dívat na ztrápené obličeje svých bratrů a sester.

Už chci odejít, když v dálce na obloze něco zahlédnu. Nejprve je to docela malé, možná tak velké jako myš. Ale postupně se to zvětšuje, takže zanedlouho poznám dlouhá napnutá křídla, svítící roh a blyštící se oči.

Artemis přistane kousek od mě a opatrně složí křídla.

,,Ahoj, Artemis," pozdravím ji s lehkým úsměvem, přestože mi do smíchu moc není.

,,Ahoj, Pegasusi," odpoví mi a taky se usměje. Ona se usmívá skoro pořád, i v těch nejtemnějších chvílích hledá místo, kam dopadá světlo.

,,Řekneš mi někdy, kam pořád mizíš? Dnes jsem tě celý den neviděl," poznamenám, když stojíme vedle sebe a zase zíráme na klidnou hladinu jezera. Už v ní vidím první hvězdy.

,,Ani se nedivím, že nevíš, kde jsem, ty mědvěde. Být pořád někde zašitá, jako ty, jdu spáchat sebevraždu," zachechtá se.

Při slově sebevražda mě píchne u srdce. Tajga.

,,Tak ke jsi byla?" otážu se trpělivě a ignoruji její posměšný úšklebek.

,,Víš, zatímco ty tady okouníš a lituješ se, zjišťuji, jakými cestami mohl Tajga odejít. Nemyslím si, že se někam teleportoval, protože by na to neměl dost sil. Nechtěl přece, abychm ho našli, ne? V tom případě nemůže být daleko."

,,U Tajgy nikdy nevíš. On je schopný všeho," řeknu a z oka mi vyklouzne jedna slza. Artemis si jí bohužel všimne.

,,Ano, to tedy je. Třeba odejít na planiny, aby se tam setkal s jedním hadem, viď?" ozve se za námi jiný hlas.

S Artemis se otočíme a zrak nám padne na obrovskou, azurově modrou horu před námi.

Wernera se zazubí a přijde blíž. Málem rozmáčkne chudáka veverku, ale nevšímá se toho a jde dál, ocas táhne za sebou. Několik malých stromů skončí na zemi. Bože, Monty se zblázní.

,,Prosím?" vydechnu. Planiny? Cože?

,,Slyšels mě," řekne Wernera trochu podrážděně.

Samozřejmě, že jsem ji slyšel, jen tomu nemůžu uvěřit.

,,Musím říct, že Hvězda vůbec není hloupá, Pegasusi. Překvapila mě."

V tu ránu se moje sestra vynoří za jejím mohutným tělem.

,,Já to slyšela," prohodí směrem ke své společnici.

Ty dvě se na sebe podivně culí. Mají něco v plánu. Určitě.

,,Haló? My jsme tady taky," zavolá Artemis.

,,My víme," zasměje se Wernera.,,Taky s tebou musíme mluvit."

,,Se mnou? A proč?" nechápe.

,,No, zjistili jsem, kam Tajga odešel. A jelikož jsi tady jedinž malá s křídli, potřebujeme tě."

,,Na co?"

Popravdě, nerozumím jim ani já.

,,Potřebujeme, abys přeletěla planiny, Artemis."

,,Cože?!" vykřikneme oba najednou.

Wernera si povzdychne.

,,Vím, že je to nebezpečné. Uvědomuju si to. A ještě než něco kdokoliv z vás řekne, dovolte mi, abych vám to vysvětlila."

Nechám ji mluvit. Vím, že by nikdy neudělala nic, co by kohokoliv z nás nějakým způsobem ohrozilo na životě.

,,Bavila jsem se s Hvězdou a Montym. A Hvězda měla docela dobrou poznámku," začne, v očích jí jiskří.,,A mně to v tu chíli docvaklo. Tajga se nemohl nikam teleportovat, jelikož bychom ho cítili. A kam by šel, naž na místo, kde ho nikdo nebude pronásledovat?"

Teď mi to dochází. To je ono. On šel na planiny.

,,Říká se, že na planinách neexistuje žádný život. Ale každé pravidlo má vyjímky. A na planinách je jen jedna bytost, která se tam dokáže uživit."

Zpočátku na ní jen beze slova zírám, ale potom mi to dojde.

Haktor. Ten hlad, kterého jsem potkal, když jsem hledal Foxovo stádo. Byl to on, kdo mi tenkrát řekl cestu.

Tajga šel za ním. Je s ním a myslí si, že ho tam nenajdeme.

,,Hektor," vydechnu.

Wernera se po mně překvapeně podívá, očividně jsem jí zkazil dlouho připravovanou chvíli. Ale je mi to fuk.

,,Nebudu s tě ptát, odkud ho znáš," šeptne Artemis ho hustého ticha a uvolní tak napjatou atmosféru. Všichni se potichu zasmějeme.

,.Tajga je u Hektora. Přešel planiny a ukryl se u něj, abychom ho nenašli," řeknu, v očích cítím další slzy.

Wernera přikývne.,,Přesně tak. A na nás je, Tajgu najít a dovést ho zpátky. Protože bez něj nemá život tady smysl."

Mluví, jako kdyby mi četla myšlenky. Má pravdu. Musíme ho najít, protože bez nej všichni zemřeme.

,,V tom případě," prohlásím a významně se rozhlédnu.,,Kdo jde se mnou?"

,,Já," prohlásí Artemis.

,,Já," řekne Wernera.

,,Já," usměje se Hvězda."

,,Doufám, že mě tady nenecháte, sestřičko," objeví se u jezera nový hlas.

Wernera zkamení. Oči jí zvlhnou a z hrdle se jí vydere vzlyk. Až potom se otočí.

Před námi stojí azurově modrý drak s velkou jizvou na oku.