Poslední jednorožec

Hromy a blesky

,,Pegasusi, vstávej," budí mě něčí hlas.
Otevřu oči. Nade mnou se sklání Siréna a s drzým úsměvem na mě hledí. Překvapeně zamrkám. Ten její výraz je trochu strašidelný. Bůh ví, co se jí honí hlavou.

,,Co je?" odvážím se zeptat. Vůbec nevím, čemu se tak šklebí.

,,Netušila jsem, že jednorožci můžou mluvit ze spaní," zasměje se, zatímco se zvedám. Všichni už jsou vzhůru.

Ach jo. Siréna mi někdy připomíná malé hříbě. Musí si udělat legraci úplně ze všeho. Všiml jsem si toho už ten první den, co jsem se k nim přidal. Už tenkrát se smála, když někdo z jednorožců zakopl. Nikdy to nemyslí vážně, ale stejně by už mohla mít to hříběcí období za sebou.

,,Musíme jít. Ještě nám zbývá velký kus cesty," varuje Fox a začne klusat pryč. Cože? On chce klusat? Copak nejsme vyčerpaní jen z normální chůze? Zbláznil se?

I přes námitky klušeme za ním a všichni se ho ptají, co se děje. Ví snad něco víc než my?

,,Foxi, co se stalo?" ptám se, když ho konečně doběhnu.

,,Nic," odbyde mě.

,,Ještě před hodinou jsme šli rychlostí hlemýždě a teď chceš klusat. Proč?"

Povzdychne si.,,Blíží se bouřka. Bude to velký. Musíme přeběhnout planiny, než se to spustí."

,,Aha," hlesnu tiše.

Tak to je průšvih. Bouřka? Copak nás musí zastihnout úplně všechno?

,,Pegasusi, co je děje?"zeptá se mě v myšlenkách Artemis. Asi nechce, aby náš rozhovor slyšel i někdo další. Možná nechce ostatní zbytečně stresovat.

,,Bude bouřka. Fox se chce dostat pryč, než se přižene. Musíme si pospíšit," řeknu.

Doufám, že se odsud dostaneme.

Fox nacválá, vítr si hraje s jeho hřívou. My ostatní ho následujeme jak nejrychleji dokážeme. Nikdo nechce zažít planinovou bouřku. Ti, co u ní byli, ji nepřežili.

Začnou padat první kapky vody. Stékají nám po hřívách. Zalézají nám do očí a brání nám v jasném vidění. Voda je studená jako led. Slince díky mrakům zašlo. Je šero, a to je teprve odpoledne.
V dálce se začnou ozývat první hromy. Vydávají otřesné dunění, skoro jako zemětřesení. Moje uši protestují, nohy kmitají ještě rychleji. Ostatní jednorožci jsou vyděšení, vidím jim to na očích. Já sám se nemůžu bránit strachu, který mi přebírá kontrolu nad tělem. Krev mi v žilách tepe hlasitě, sem tam ji zaslechnu. Pohazuji hlavou a odháním dešťové kapky, které najednou padají k zemi obrovskou rychlostí. Déšť houstne. Půda pod mýma nohama je i za takhle krátkou chvíli nasáklá vodou. Nebe prořízne blesk. A hned za ním bouchne další hrom. Naše pětičlenné stádo sebou jako jedna bytost cukne.

Planiny jsou zrádné, o tom víme všichni. Ale bouřka, která se tu jednou za čas objeví, je ještě horší. Při bouřce se lámou kosti. Plíce zapomínají pravovat. Srdce přestává tlouct. Živočichové umírají.

,,Musíme použít kouzlo! Tohle nezvládneme," zakřičí Russian, ale je umlčen dalším hromem. Jeden z blesků se snese až těsně k němu. Ale Russian má štěstí. Nezasáhl ho.

,,Jak? Nemůžeme zastavit, ten vichr nás smete," odpovídá Artemis. Její jemný hlas je náhle hrozně ostrý. Musí křičet, abychm ji slyšeli.

Zaměřím se na její myšlenky. Tohle pokřikování nikam nevede.

,,Artemis, nemůžeš použít svou sílu a nějak nám pomoct? Pegasové jsou přece silnější, než jednorožci," prosím ji. Jestli nás může někdo zachránit, tak je to ona.

,,Nevím, můžu to zkusit. Ale pochybuju, že se něco změní. Počasí se moc ovlivnit nedá," odpoví a přeruší naše spojení.

Artemis se přemění. Pořád cválá a křídlá má nalepená u těla.

Vylétne do vzduchu. Vítr s ní lomcuje do stran, může kdykoliv spadnout.

My ostatní zatím cváláme dál, nalepení na sebe. Bouře se nám vysmívá do obličeje. Ano, pět jednorožců se rozhodlo, že se jí postaví na odpor. A jeden z nich se přeměnil na Pegaso-jednorožce a snaží se něco vykouzlit na obloze. Určitě nic zábavnějšího není, co?

Artemis létá po nebi, její roh jí zářivě svítí. Ale nepomáhá to. Nestane se vůbec nic.

Začínám propadat panice. Zemřeme tady.

Artemis nám prolétne těsně nad hlavou, nozdry má rozšířené vztekem. A vzduchem zacloumá vlna energie. Energie tak mocné, že jí nemá žádný jednorožec ani pegas na zemi. Možná to za normálních okolností nesvade ani míšenec, jako je ona, ale její vztek je tak velký, že posune veškeré hranice kouzelné síly.

A v tom se to stane.

Celá temě se zase otřese. Všichni tady dole spadneme na zem. Artemis je ve vzduchu, ale neletí, jen stojí na místě a její roh do sebe vcucává veškeré blesky. Hromy se ztiší, až nakonec nejsou slyšet vůbec. Vítr přestává foukat. Déšť už tady není vůbec, všechna voda je pryč. Mraky se odsunou na stranu a slunce se vrátí. Daleko před námi se objeví duha.

Zvládli jsme to. Přežili jsme. Artemis zahnala bouřku a zachránila nám všem život.

Je po všem.

Je tady další kapitola. Možná trochu nudná, ale příště bude všechno mnohem zajímavější...
Doufám, že se část alespoň trochu líbila. Mějte se.
Sabinka2003