Poslední jednorožec

Chalcedon

Pegasus

Myslím, že se mi srdce ještě nikdy nesvíralo tolik jako v okamžiku, kdy se ta nádherná třpytivá těla mých nejlepších přátel zanořila pod vodu, hladina se za nimi zavlnila a my ostatní zůstali stát na břehu jezera v tíživém mlčení. Pomyšlení na to, že tu rozvernou, věčně pozitivně naladěnou dračici a jejího mrzutého a obětavého bratra nikdy neuvidím, mě ochromilo natolik, že jsem několik dlouhých minut jen zíral do temných hlubin Werneřina království, po tvářích mi kanuly slzy a mé srdce – jindy tak silné a plné života – bubnovalo stále pomaleji, jako kdyby se mělo rozpadnout na malé kusy a postupně proměnit v prach. K vědomí mě přivedl až naivní fakt, že se za pár dní možná dočkáme příchodu posla s pozváním ke korunovaci nového mořského krále.

„Wernera se s tebou nerozloučila?" zeptá se zmateně Ledňáček, který se ke mně jako první odváží přiklusat a promluvit, nechávajíc zbytek stáda s Fírnenem někde za sebou.

V hrudníku mě bolestivě bodne. Jako kdyby dloubl do rány, která se ještě nestihla zahojit.

„Rozloučila," šeptnu a pokusím se o úsměv, ale vyjde ze mě jenom prapodivný škleb, ,,ale nechtěla, aby to slyšel někdo další."

Chápavě přikývne, ocasem nerozhodně mrskajíc ze strany na stranu. I on je z předchozích událostí zmatený stejně jako všichni ostatní, i když tvrdil, že nepochybuje o jejich úspěchu. Teď, když skutečně odešli, dostává jejich problém jiný rozměr. Už neplánují. Skutečně jednají.

Po chvíli trapného a nervózního ticha Ledňáčkovi dojde, že se mnou v tuhle chvíli není kloudná řeč, takže se opatrně vzdálí, kontrolujíc mě na dálku pohledem. Já, stále ztuhlý a vyvedený z míry rozloučením, které si pro mě Wernera připravila, skloním hlavu k zemi, zoufale zafrkám a rozpláču se jako hříbě, které v mladém věku přišlo o matku. Sleduji, jak mé slzy pohlcuje země, jak se klikatí v trávě a mizí pod povrchem, stejně jako zmizeli draci, které tolik miluji a bez kterých si život tady prostě nedokážu představit. Jaké to bude, když skutečně odejdou? Když se nevrátí? Když jednoho dne přijde zpráva, že ve své zemi zahynuli? Nebo když přijdou s nepořízenou, vyhnaní z vlastního domova? Vzpamatuje se Werdorb z takové porážky? Přijme ji? Bude schopný dál žít? A Wernera? Dokáže moři prominout, že ji připravilo o jedinou jistotu, kterou v životě měla? Zapomene, že ztratila domov, když se snažila zachránit svět?

Povzdechnu si, zatřepu hlavou a pohlédnu na jezero. Moje spojení s Wernerou už se dávno ztratilo, protože je moc daleko, a Werdorb si své myšlenky tak hlídá, že nemám šanci se s ním spojit, i když stojí vedle mě, pokud mi to sám nedovolí. Přál bych si jim nějak pomoct – dělat něco, co jim jejich akci usnadní. Ale co můžu podniknout, když ani nevím, do čeho se pouští? Ani oni dva netuší, co je tam dole čeká. Co když se nakonec vrátí s dobrými zprávami a já se strachuji zbytečně? Jediné, co můžu dělat, je čekat a doufat, že se o sebe postarají a nikdo je nezabije hned, co se ve vodním království objeví.

Naše malá skupinka se začíná rozcházet. Kadok s Tornakem se odeberou na louku, protože mají hlad a je moc velká tma na to, aby dělali něco většího. Vločka si jde prohlédnout Fírnenovu zahradu a Šíp ji doprovází se slovy, že už je stejně moc pozdě na to, aby se pokoušel usnout. Ledňáček se dá do řeči s okolo procházející dračí hlídkou, se kterou se seznámil, když drakům společně s celým stádem přišel na pomoc ve válce s vlkodlaky a Artemis odkluše téměř beze slov, zahloubaná do vlastních myšlenek. Všiml jsem si, že se s ní Werdorb loučil déle než s ostatními a Wernera s ní mluvila v duchu jako se mnou, ale měl jsem dost práce s ukočírováním vlastních pocitů, než abych se staral, jestli je v pořádku. Zeptám se jí na to, až budeme zase někde sami.