Poslední jednorožec

Modlitba

Werdorb

Pach kouře a spálené kůže. Bojové výkřiky odhodlaných válečníků. Strach. Smutek. Zloba. Agrese. Radost. Štěstí. Spokojenost. Touha. Houževnatost. Sny.

Nikdy bych nevěřil, že se to skutečně stane. Že budu svědkem uzavírání mírové smlouvy mezi tak odlišnými rasami. Že se mi poštěstí a konečně naleznu svoje pravé já. Svojí duši. Duši rváče a srdcaře. Duši bojovníka.

Když nad tím tak přemýšlím, vlastně nejsme tolik rozdílní. Máme společného víc, než si vůbec uvědomujeme. Všichni toužíme po konci války, po lásce, po přátelích a rodinách. Všichni chceme přestat bojovat a alespoň jednou se ze srdce usmát. Všichni občas chceme pryč, ale zároveň nevíme kam. Chceme žít naplno, ale nemůžeme v sobě najít sílu. Chceme se zamilovat, ale nevíme, jak vypadá láska.

Směsice barev a hlasů. Černá, ale nádherně zářivá obloha. Vzduch nasycený magií. Smích.

Stojíme v řadě za sebou. Pegasus, Artemis, já. Jednorožec, míšenec, drak. Wernera chtěla, abych to udělal já. Abych byl ten, kdo po tolika letech zavře mír, který možná odstartuje další sérii válek. Jako kdyby už jich nebylo dost. Jako kdybychom se trápili málo.

Hektor, něco jako zástupce a vůdce téhle podivně nastavené hadí komunity, vstoupí mému bílému příteli do zorného pole a zadívá se mu hluboko do černých očí. Nevidím, jak se tváří Pegasus, ale Hektor se trochu usmívá, přestože to má zakázáno. Při obřadech nikdo nesmí projevovat emoce.

Všichni dýcháme jako jeden. Není nikdo, kdo by byť jen na moment vypadl z rytmu. I jindy rozjařená mláďata pokorně stojí vedle svých matek a otců a spořádaně sledují probíhající obřad. Moc dobře vědí, že se děje něco výjimečného. Něco, co už se v budoucnu možná nebude opakovat.

Několik slibů, kouzelných formulí a sladkých řečí. Hluboké, pátravé pohledy. Bušící srdce. Očekávání.

Pegasus, jakožto žadatel míru, skloní hlavu, rozsvítí svůj štíhlý roh a dotkne se Hektora v místě, kde se nachází jeho dobrotivé srdce. Zamumlá modlitbu, zavře oči a zhluboka se nadechne. Pak mezi ním a Hektorem přeskočí zlatavá jiskra, která ozáří vše v okolí deseti metrů. Usadí se Hektorovi v srdci, Pegasusovi v rohu, chvíli na obou místech kolísá, a pak najednou pohasne. Na mýtině zavládne naprosté ticho.

Trvá neskutečně dlouho, než oba otevřou oči. Když se tak stane, rozlijí se jim na tvářích radostné úsměvy.

Publikum propukne v bouřlivý jásot.

Pegasus se pokloní jako první. Jelikož je to on, kdo přišel uzavřít mír, musí se svým bratrem a přítelem jednat jako se samotným bohem. Jako kdyby nebylo předem jasné, jaké pouto mezi sebou mají. Bohužel, zákon je zákon. Ani já, dokonce ani ti nejsilnější z nás, s ním nic neudělají. Musí se dodržovat.

Když se oba pokloní, naposledy se na sebe tajemně usmějí, a pak se Pegasus postaví Hektorovi za záda. Podívá se na mě, mrkne, a zrak přemístí na oslnivou pegaso – jednorožčí bojovnici, která mě nepřestává udivovat.

Tajemná minulost a neshody. Všechny ty prolité slzy. Potřeba dosáhnut nemožného. Síla. Odhodlání. Láska a strach.

Uzavření míru mezi Artemis a Hektorem probíhá podobně, jako u jejího jednorožčího příbuzného. Ale rozdíly přeci jenom najdu.

Artemis se neusmívá. Troufnu si říct, že v jejích upřímných očích vidím zadržované slzy. Když pokládá roh na Hektorův hrudník, jedna ze slz se odpojí od ostatních a neslyšně spadne do trávy. Jsem zřejmě jediný, kdo si toho všiml.

Než rozsvítí roh, zaváhá. Vidím, jak se jí třesou plece. Škubne zadní nohou, snad aby se uklidnila, roztřeseně se nadechne a vypustí světlo. To její je zelené, ale oslepí nás úplně stejně, jako Pegasusovo.

Klaní se, ale téměř upadne, když klesá do trávy. Sebere se téměř okamžitě, bez vzbuzení pozornosti, ale mně neunikne, jak se celá chvěje.

Tajemství. Dlouho ukrývaná bolest. Touha a odhodlání. Svěrače.

Hektor se ukloní taky, oči mu září. Škoda jen, že to samé nemohu říct i o Artemis.

Postaví se vedle Pegasuse a probodne mě těma bolestí naplněnýma očima. Už stojí klidně, jistě, třes odešel tak rychle, jak se objevil. Myslím ale, že má ještě mnoho co vysvětlovat. Nevěřím, že jí její nervozita neprozradila.

Jsi na řadě, ozve se mi v hlavě sametový hlas mé sestry, utrápený a jiný než obvykle. Zdá se, že nejsem jediný, kdo si o našeho míšence dělá starosti. Rozdíl je v tom, že já to nahlas nikdy nepřiznám, protože mi na Artemis záleží stejně, jako na zbytku toho podivného stáda. Vždyť z nich kromě Pegasuse nikoho neznám. Jsou mi úplně volní. Musí být.

Všiml jsem si, ušklíbnu se, ale zase nasadím tvrdou masku. Uzavíráme mír. Sem úsměvy nepatří.

Netrap se tím, co se stane, Werdorbe. Děláme dobře.

Vždyť víš, že mi na následcích nikdy moc nezáleželo.

Wernera se nevesele zasměje. Jsem ráda, že ses za ty roky nezměnil úplně.

Nezměnil jsem se vůbec, to ty mě jen vidíš jinak.

Možná, připustí záhadně, a pak mě nechá samotného, jen se svými černými myšlenkami.

Přestoupím před svého přítele a bratra, pomalu, rozvážně. Nakloním se trochu doleva, abych se vyhnul prověšené větvi stromu. Na jejím konci visí tlumeně svítící Morit, žlutá koule dodávající tomuto obřadu patřičný půvab.

Postavíme se naproti sobě, zadíváme se jeden druhému do očí a setrváme tak několik minut. Bojujeme spolu, čekáme, kdo očima uhne první, ale nestane se tak ani na jedné straně. Spokojeně se ušklíbnu, ale jen tak, aby to nikdo neviděl. Ano, s tímhle tvorem můžu uzavřít mír.

Chvíle zaváhání. Směsice pocitů. Silné bušení srdce. Napětí. Téměř dosažené vítězství.

Otevřu své srdce celému lesu a veškerou energii přemístím do hlavy toho hada, který mi, aniž by si to jakkoli uvědomoval, zachraňuje život. Vím, že se na něj mohu spolehnout. Nezradí, ani když bude muset zemřít.

Můj útok nečeká, ale mám větší sílu než on, takže mi nemůže odolávat. Obalím ho svou duší, stisknu, a provážu své pocity s jeho. Chvíli se tak držíme, beze slov, bez magie, abychom toho druhého poznali se vším všudy. Cítím slabé záblesky z jeho minulosti, nedaří se mu je skrýt, ale nehodlám se jimi zabývat. Je to jeho bolest, jeho starost, jeho utrpení, jeho radost. Nemá cenu se šťourat v něčem, co už je dávno pohřbeno. Alespoň ne v tuhle chvíli.

Zvláštní, kolika různými způsoby se dá uzavřít mír, promluví potichu, snad aby nenarušil to magické propojení proudící nám v srdcích.

Chci vědět, kdo mi kryje záda. Už nebudu opakovat hloupé chyby.

Děláš dobře, Werdorbe. Jen buď příště opatrnější, abys někomu nepřivodil zástavu.

Díky za upozornění.

Oba se zasmějeme, přestože bychom neměli, a pak vyslovím tu otázku, která – doufám – odstartuje veselejší část mého života.

Staneš se mým bratrem, Hektore?

Tvým bratrem jsem od té doby, co jsem ti poprvé pohlédl do očí a viděl v nich touhu po pomstě.

Ať jsou ti hvězdy nakloněny.

I tobě.

Společně odříkáme modlitbu, modlitbu o lásce, přátelství a výhře. A pak, když napůl v realitě, napůl ve snu, chrlím do vzduchu proud křišťálově čisté vody, zasvítí na nebi obrovská, zlatá hvězda, přeletí nám nad hlavami a dopadne daleko za obzor téhle nádherné říše.