Poslední jednorožec

Bez obřadu

Pegasus

Loučení s draky je těžké. Těžší, než bylo posledně, samozřejmě, a to hned z několika důvodů, přičemž má každý z nás všechny ty důvody seřazené trochu jinak. Současně ale všichni víme, že odejít musíme, protože máme ještě spoustu práce, kterou za nás nikdo neudělá. I tak je to ráno po mírovém obřadu ponuré, přestože venku svítí slunce a draci mají v důsledku včerejších událostí dobrou náladu. Závidím jim, že oni nikam odejít nemusí. Kdybych mohl, zůstanu na Fírnenově hradě o pár týdnů déle.

„Myslel jsem, že draci mají tendence podnikat všechno ve velkém," prohodí směrem ke mně Šíp, když se potkáme na nádvoří, protože já jsem spal v jedné k komnat, zatímco on si chtěl užít poslední noc v dračí říši venku. Kdo ví, kdy se sem vrátí, jestli vůbec někdy. Jestli se sem někdy vrátíme všichni. Tuším ale, že to není naposledy, kdy na tomhle místě stojíme. Už jen kvůli Werdorbovi a Werneře nedokážu pomyslet na úplné odloučení.

„Velký je tady všechno, takže skromnější rozloučení nikomu neublíží," prohodím šeptem, aby si některý z draků nevzal moji poznámku k srdci a nechtěl mě před odchodem zmasakrovat.

Šíp zakašle smíchy a Ledňáček kráčející vedle něj nás oba obdaří zmateným pohledem. Pak nad námi jen zakroutí hlavou, jelikož se pravděpodobně chováme jako hříbata, a společně s Kadokem a Tornakem uzavře půlkruh, který jsme na nádvoří vytvořili, abychom se s draky – hlavně tedy s Fírnenem – mohli patřičně rozloučit.

Vedle mě se postaví Artemis, jako už to bývá zvykem, a když se na ni obrátím, obdaří mě úlevným úsměvem.

„Copak, těšíš se?" popíchnu ji, spokojený, že má dobrou náladu.

Ušklíbne se, ale oči jí vesele jiskří.,,Ne, že by mi mezi draky nebylo hezky, ale vracet se k někomu podobně velkému je poměrně osvobozující."

„A to na rozdíl ode mě můžeš létat."

„Jako kdyby mi to tady k něčemu bylo," směje se, a já si uvědomím, že poprvé po dlouhé době schovala křídla a její hříva i ocas mají původní, sněhově bílou barvu. Pravděpodobně ji blížící se odchod uklidnil natolik, že nemá potřebu chodit mezi draky jako pegas.

„Někteří draci by byli rádi, kdyby schopnost létat ovládali alespoň z poloviny tak precizně jako ty, Artemis," připojí se do našeho hovoru Tajga a obdaří mou společnici spikleneckým úsměvem.

Artemis jeho lichotku přijme s mírnou poklonou a posune se víc ke mně, aby na místo vedle sebe pustila Vločku. Ta její gesto naprosto ignoruje, což mě zarazí, ale Artemis to ani v nejmenším nevyvede z míry, protože se po Vločce už ani neohlédne. Zdá se mi to, nebo Vločka od příchodu k drakům zahořkla?

Než na Artemis v duchu promluvím, upozorním ji, že mám v plánu vrtat se jí v hlavě. Moje gesto přijme s povděkem a naslouchá mi, současně vnímajíc situaci na nádvoří. Asi by nebylo moc slušné neposlouchat, když na tak dlouho odcházíme.

Ty a Vločka... nepohodly jste se?

Spíš jsme si nesedly, řekla bych. Artemisina odpověď je strohá a upřímná, což vítám a nesnáším zároveň.

Proč? Co se stalo?

Já nevím, Pegasusi. Některé vztahy prostě fungovat nemůžou.

Kdyby neměla pravdu, vyzvídal bych dál, ale Artemis má podivnou schopnost mít poslední slovo a ukončit konverzace odzbrojujícím způsobem.

Pro sebe kývnu a přetrhnu spojení – právě včas, abych mohl poslouchat Fírnena, který právě dorazil.

Navzájem se ukloníme a Fírnen nám zabrouká na pozdrav.,,Mějte šťastnou cestu. Doufám, že až se potkáme příště, bude to mimo válečnou zónu."