Poslední jednorožec

Společně

Wernera

Od nového dračího vůdce jsem čekala hodně, ale rozhodně ne tolik, kolik mi zatím ukázal. Už dávno vím, že je krásný, o jeho šupinách si den co den vyprávějí upovídaní ptáci, ale že mi jeho pohled doslova vyrazí dech, jsem ani nedoufala. Teď už chápu, že nikdo nelhal, když o něm povídal. Můžu se ale jen modlit, aby měl alespoň z poloviny takové srdce. Naučila jsem se nesoudit ostatní podle vzhledu, nevyplácí se to. A já nechci být nešťastná jen proto, že jsem se zakoukala do jeho silných křídel.

Zatímco procházíme úchvatným palácem, popisuje ten černý anděl, co všechno můžeme vidět vyobrazené na kamenných zdech. Jeho dokonalý hlas mi rozechvívá srdce, ale nevnímám, co říká, zůstávám zahloubaná do vlastních myšlenek, snažíc se nevnímat fakt, že se mi žebra nepříjemně stahují k sobě. Na hrudi mě podivně tlačí, dýchá se mi ztěžka a se zděšením zjišťuji, že se mi do očí tlačí slzy.

Nevím, co se se mnou děje. Ještě před chvílí mi bylo dobře, dokonce se zdálo, že tady není takové horko. Teď mám pocit, že jestliže se okamžitě nedostanu ven, omdlím.

Wernero?, ozve se mi v hlavě starostlivý hlas mého bratra, kterému je má mysl vždy otevřená.

Neodpovím, jen se pevněji chytím jeho silné aury a bez dovolení čerpám z jeho obrovských zásob energie. Udělá se mi trochu líp, ale ne dost na to, abych dokázala vnímat, co se kolem mě děje. Je Fírnen ještě tady, nebo už odešel? A co Ledňáček? Nešel náhodou před chvílí vedle mě? Cítí Artemis tu bolest, která mi bez přestávky proudí žilami? Vnímá Pegasus, jak Werdorbovi pomalu dochází síly?

Nepamatuji si, že bych se někdy cítila takhle slabá. Může za to snad strach? Obavy z toho, že se všechno tohle rozplyne jako ranní mlha? Takhle situace je na naše poměry příliš klidná. Co všechno se u draků pokazí? Kdo se obrátí proti nám? Kdo nám ublíží? Zradíme někoho my?

Wernero?, zkusí to Werdorb znovu, ani tentokrát se však nedočká žádné odezvy. Nedokážu mu odpovědět, jazyk jako kdybych měla zkroucený do pevného uzlu.

Werdorbova duše mě podepře, když se zastavím, doufajíc, že si mého stavu zbytek skupiny nevšimne, což je téměř nemožné, když vypadám tak, jak vypadám.

Seberu další kus jeho síly a zhluboka se nadechnu. Zdá se mi to, nebo mě energie stále opouští? A jak dlouho bude trvat, až se tady s Werdorbem zhroutíme oba? Ani on nemá dost síly na dvě tak velká těla. Nemůže nás držet při vědomí oba. Dříve nebo později povolí i on.

Mluv se mnou, prosí Werdorb tiše, dává mi prostor, abych se dala trochu dohromady. Nevím, jestli mi je to něco platné.

Bude vadit, když přijdu později?

Můj bratr nechápavě zabručí. Proč? Co se děje?

Otřesu se, i když je mi hrozné horko. Nevím, ale potřebuju na vzduch. Je mi zle.

Werdorbův tep nabyde na rychlosti. Ani se ho nesnažím uchlácholit, oba moc dobře víme, že se se mnou něco děje. Něco, co může výrazně ovlivnit naše plány. Něco, co nemohu hodit za hlavu, jako to obvykle dělávám. Tohle je vážnější než obyčejná bolest hlavy způsobená únavou, na kterou často trpím.

Můj bratr chvíli nad něčím usilovně přemýšlí. Do mého těla stále proudí jeho síla. Jak je možné, že se ještě drží? Samozřejmě, je mnohem silnější než já i všichni draci tady, ale žádný z nás nemůže žít za dvě těla. Opravdu ne.

Kdy jsi byla naposledy ve vodě?

To je ono. Ten úbytek energie. Horko. Stažený hrudník. Mžitky před očima. Proboha, jak to, že mě to nenapadlo dřív?