Poslední jednorožec

Čistý jako duše orlů

Pegasus

,,Můžete mi vysvětlit, jak se vám povedlo rozdělit?" vybafne na nás Hektor, jen co zase stojíme nohama pevně na zemi.

Werdorb zatřepe hlavou, urovná si pomuchlaná křídla a pousměje se.,,Netuším. Hlavní ale je, že jsme se vrátili. Teď sem jen musíme dostat ostatní."

,,Pochybuji, že je najdeme. Můžou být kdekoliv," vložím se do jejich rozhovoru já a zavěsím se za Hektora, který právě přechází Žraločí most.

Hektor přikývne.,,Snažil jsem se je najít, ale nejsou po nich žádné stopy. Pravděpodobně je to odhodilo dál, než vás dva. Musejí se k nám vrátit sami."

,,Ale, co teď?" otáže se Werdorb znepokojeně.,,Bez nich v plánech pokračovat nemůžeme."

,,A my měli nějaký plán?" ušklíbnu se.

,,Ne," připustí.,,Ale měli bychom mít. Za chvíli odsud budeme muset vypadnout a postavit se problémům čelem."

,,V tom případě bychom měli pohnout," řeknu, a roh mi zabliká.

Modrý had před námi se na moment otočí, aby mě propálil svýma velkýma očima.,,A já moc dobře vím, čím začneme."

Wernera

Poté, co se za námi zavřou brány obrovského, tajemného hradu, zavede nás skupinka Muharů do velké místnosti, kde se můžu bez problémů narovnat. Hirador má trochu problém s křídly, přeci jen, je o trochu větší, ale zanedlouho už se i on uklidní a spokojeně kráčí v závěsu za mnou. Artemis jde přede mnou, tak, abych na ní viděla, a její úzký roh varovně září. I přes to, že nás Muharové přijali celkem slušně, zůstává ostražitá. Pravda, nemůžu se jí divit. Je z nás nejmenší, a musí se cítit ohrožená. Její moc je sice neuvěřitelná, ale dokonce ani Artemis není všemohoucí. Armádě Muharů by se sama neubránila.

Místnost, ve které se nacházíme, je čistá a – stejně jako zbytek paláce – neobyčejně krásná.

Je kruhová, a její strop tvoří skleněná, krvavě rudá růže, jejíž listy tvoří propletence pro tajuplné, podivné nápisy. Růže se leskne jako diamant, její okvětní plátky mě přitahují jako magnet.

Stěny místnosti mají barvu sněhu, a podlaha je z obroušeného, namodralého kamene. Po stranách můžu vidět ven kruhovými okny, jejichž rámy se zlatavě lesknou.

Avšak, není tady vůbec nic, než další a další Muharové. Někteří spěchají ven hned, co nás vidí, jiní se zase se zájmem a jiskrami v očích vracejí obrovskými dveřmi, aby si nás prohlédli. Dívám se na ně, v očích milion otázek. Jejich těla jsou podivná, nahání hrůzu. Jsou modří, podobně, jako nebe po ránu. Jejich přední končetiny vyrůstají už nahoře, chodí po dvou zadních, a těmi předními zvládají uchopovat předměty. Jejich oči, safírové a neskutečně veliké, probodávají každého, kdo se do nich jen odváží podívat. Jsou krutí a nelítostní, ale nemůžu se zbavit úsudku, že vlastně nebudou tak zlí, jak si o nich myslíme. Přeci jen, proč soudit ostatní podle toho, jak vypadají?

Jeden z nich, vysoký samec, se ohlédne, snad aby zkontroloval, jestli jsme stále tady. Jako kdybychom mohli utéct. Brána je zavřená, zabouchli ji hned, co Hirador dovnitř protáhl špičku ocasu. Navíc, vůbec se tady nevyznám. Jak bych našla cestu ven bez toho, aniž bych cokoliv poničila?

,,Teď vylétněte ven, a chvíli počkejte, až otevřeme další bránu. Náš systém bran a dveří je teď poněkud komplikovaný," houkne dozadu ten samec, jehož jméno je mi stále neznámé. Zajímalo by mě, jaká si dávají jména. Pochybuju, že to bude tak nevinné, jako například Sněženka.