Poslední jednorožec

Principy snů

Pegasus

„Tak to vypadá, že si ze seznamu můžeme odškrtnout další úkol," pronese Vločka odlehčeně, když Tajga společně s Artemis zapečetí vstup na louku, kam jsme dnes pohřbili stádo jednorožců.

„Jako kdyby ona na něčem pracovala," odfrkne si Šíp pohrdavě dost potichu na to, aby se to doneslo jen ke mně a Vločka nic z toho nezaslechla.

Zamračím se. Za docela krátkou dobu se proti Vločce obrátilo několik mých přátel a já začínám mít pocit, že mi něco důležitého uniká. Werdorb s ní má problém už dlouho, to vím. Artemis mi to prozradila teprve ráno a ani se nenamáhala vysvětlit mi, na čem jejich nepřátelství stojí. A teď se zdá, že i Šíp není s Vločkou zadobře. Wernera nepatří k těm, kdo rádi projevují nenávist, ale pravděpodobně se přiklání k Werdorbovu názoru. Ledňáček si nevyskakuje proto, že by ho Vločka okamžitě usadila kvůli jeho nízkému věku. A Kadok s Tornakem? Ti nás všechny berou jako součást týmu. Krom toho s Vločkou žijí tak dlouho, že už jejich vztah musel vážně zevšednit. Což se nedá říct o mně, protože já jsem měl Vločku vždycky moc rád, ale teď začínám být na pochybách, když vidím, co se kolem ní děje.

Jestli Tajga Šípovu poznámku slyšel, přešel ji bez komentáře.,,Rád bych se teď vrátil k hadům, pokud s tím budete souhlasit. Měli bychom Hektorovi vyřídit, jak jsme pochodili u draků, a že je Fírnen nakloněn uzavření míru mezi jeho rodem a hady."

To zní jako dobrý plán. I já bych Hektora rád viděl – ostatně, poskytl nám útočiště, když jsme to nutně potřebovali, a od začátku se choval jako přítel. Poslední dobou musíme být pořád ve střehu, ale s hady je žití až bolestně snadné. A krom toho, v jeho říši se stalo pár věcí, na které jsme ještě nepřišli.

„Víš, kde se nachází vchod do dračí říše?" ptá se Werdorb, čímž za nás za všechny odsouhlasí další zastávku.

„Samozřejmě, že to vím," poví Tajga trochu dotčeně, jako kdyby ho Werdorb svou otázkou urazil.,,Před portálem se spojíme s Hektorem a on se o všechno ostatní postará. Mám takové tušení, že nás už očekává."

Neptám se, z čeho to tušení vyplynulo – někdy je lepší nevědět.

„Zvládneme všichni dva přesuny za jeden den?" otáže se Wernera trochu nejistě. Nebojí se o sebe, to je jasné, má starost o ty menší z nás. Pro draky je přesouvání sice méně pohodlné než létání, ale na rozdíl od jednorožců mají energie na rozdávání.

„Myslím, že nám Hektor poskytne prostor na odpočinek," prohodí Artemis, už zřejmě dokonale soustředěná na naše putování. I tak bych si s ní rád promluvil – o všem a všech.

„Artemis má pravdu," pokývá Tajga spokojeně hlavou.,,Návštěva v Panthee nám nezabere jen jeden den. Musíme toho spoustu prodiskutovat."

A tak se tedy znovu rozestavíme do kruhu, znovu spojíme síly a Tajga znovu pronese složité zaklínadlo.

***

„Tahle země, přátelé," pronesu slavnostně, jakmile proletím portálem a s dupnutím přistanu vedle Tajgy, ,,na tu prostě nic nemá."

„Dej pozor na to, co říkáš," ozve se před námi hluboký pobavený hlas, ,,protože hadi mají tendence se naparovat."

„Hektore!" vyjeknu nadšeně místo pozdravu a postavím se na zadní, protože po dnešních událostech je návštěva hadí říše pohlazením po duši.

„Rád tě vidím, Pegasusi, vás všechny moc rád vidím," odhalí modro – černý had v úsměvu dva špičaté jedové zuby.

Jako hříbě jsem se hadů bál. Není se moc čemu divit – od mládí stádo vtlouká hříbatům do hlavy, že jistá si mohou být jen ve společnosti svých bratrů a sester. Podle všeho není nikde jinde bezpečno. Jsme naučeni bát se všeho nového a neznámého, neumíme riskovat a neradi se pouštíme do nebezpečných akcí. Občas se divím sám sobě, když si v hlavě přehraji poslední měsíce svého života. Nechápu, kde se ve mně vzalo tolik kuráže, jak jsem se mohl utrhnout a podniknout něco tak šíleného jako je uzavírání míru mezi největšími světovými rody. Ale čím déle putuji po světě a čím déle jsem odtržený od své pokrevní rodiny, tím méně často pociťuji strach. Kdy jsem se naposledy doopravdy bál? V moment, kdy mi u fénixů došlo, kdo je Sierra zač? Nebo před několika dny, kdy Wernera a Werdorb zešíleli a rozhodli se vstoupit do vodního království sami? V tomhle případě to asi strach byl, ale nebál jsem se o sebe. Ne, mně rvalo srdce pomyšlení, že bych mohl přijít o ty dva. Ale obávat se sám o sebe? Ne, to si nepamatuji. Zažil jsem tolik šíleností, že nic horšího mě potkat nemůže.