Poslední jednorožec

Odpovědi

Werdorb

Východ slunce. Poslední naděje na zázrak. Oči opuchlé pláčem a srdce rozervané na cucky. Splašený dech a roztřesená křídla. Bezmoc.

Vítr skučící v korunách stromů pomáhá malým vlnám v cestě na druhý břeh obrovského jezera, které nenávidím, protože mi způsobilo tolik bolesti, a miluji, jelikož poskytlo bezpečí a domov tomu jedinému stvoření, které mohu nazývat pokrevní rodinou. Tráva se pod jeho silou ohýbá, ptačí zpěv zaniká v jeho hlasitém skučení. Kapky vody dopadající na mé ohavné tělo září v posledních paprscích zapadajícího slunce. Nadýchané mraky plující po zatahující se obloze vytváří na tom modro – šedém povlaku podivné obrazce.

Neohlédnu se, když za sebou zaslechnu dunivé kroky dračího vůdce, který mě na toho místo plné vzpomínek pozval, abychom si promluvili mezi čtyřma očima. Nepromluvím, když své elegantní a bezchybné tělo položí do voňavé trávy vedle mě, dokonce ani když mě probodne těma obrovskýma, upřímnýma očima. Sleduji vlnící se vodní hladinu, v duchu posílám do pekel toho zloděje vajec, který ze mě udělal monstrum a donutil mě se cítit tak uboze.

Zloději a vrazi. Jizvy. Vzpomínky. Činy, které se neodpouští. Slzy.

,,Netušil jsem, že máte s Wernerou tak pevný vztah," podotkne úvodem, hledíc do dáli, jako kdyby byl myšlenkami někde hodně daleko. Já však vím, že hoří zvědavostí, nemůže se dočkat, až mu o sobě povím víc. Škoda jen, že odpovědi bude muset hledat někde jinde. Nejsem moc dobrým vypravěčem.

,,Je jediným tvorem ve vesmíru, kterému jsem zlomil srdce, a on mi okamžitě odpustil."

Pohlédne na mě, ale já ani neotočím hlavu, abych mu kontakt opětoval.,,A tvá druhá sestra?"

,,Jinou sestru nemám."

Zaschlé slzy. Studený pot a šupiny slepené neumytou krví. Vytrácející se život. Pohasínající duše.

Odkašle si, snad aby sebral odvahu na vyslovení další otázky, kterou se pokusí vrýt se mi hlouběji do pošramoceného srdce. Jako kdyby nevěděl, že nikdy neprozradím nic, co má zůstat skryto. Mě nerozmluví, dokud k tomu nedám svolení.

,,Tvoje rodina... zřekla se tě?"

Zajímalo by mě, kde tenhle nezkušený drak bere odvahu na šťourání se v mé minulosti. Nikdo před ním se tak daleko neodvážil. Dokonce i Tajga, můj Mistra a nejvěrnější přítel, nechává toto téma zahalené tajemstvím. Samozřejmě, ví o mně úplně všechno – všechno to, co jsem mu já sám dovolil zjistit. Na víc se nikdy nezeptal, protože věděl, že by ze mě odpověď nevymámil. Tak kde Fírnen bere tu jistotu? Proč si myslí, že odpovím?

,,Do mé rodina patří ti, kteří sem před čtyřmi dny přišli se mnou."

Fírnen si povzdechne, ale já nemám sílu ho litovat. Vybral si trnitou cestu, nevěděl, zda na jejím konci najde peklo nebo ráj. Mohl tušit, že otevírat dávno uzavřené příběhy nemá v mé přítomnosti smysl.

Nad našimi hlavami prolétne dravec, napne vypelichaný krk a chraplavě vykřikne. Jeho krákorání se nese dračí říší, na jeho volání odpovídají ptáci ze všech koutů Fírnenova království. Dívám se, jak pomalu usedá do trávy, čistí si peří a pije z nedaleké louže. Sleduji jeho silné nohy, které ho však neuchrání před plížícím se hadem, poslouchám jeho broukání, které nikdy nepřejde v plynulou řeč, počítám hnědá pera na dlouhých křídlech, i když vím, že by mi neunikl, ani kdybych lovil se zavřenýma očima.

,,Nelituješ toho občas? Těch zvířat, která se nemohou rovnat nikomu jinému než sama sobě?" otáži se, i když vlastně nevím koho. Ale záleží na tom?