Poslední jednorožec

Záchrana Sněženky

Řítím se zpátky s nadějí, že je někdo stále naživu. A mám pravdu. Sněženka. Malá, sněhově bílá klisnička se na zemi kroutí bolestí a nahlas naříká. Po těle má spoustu krátkých, ale hlubokých ran. Řine z nich krev. Bolestně zařehtá a pokusí se zvednout. To jí ale nedovolím. Něžně ji přitlačím zpět na promáčenou zem. Brání se mi. Mlátí sebou a krev se jí rozteče ještě víc. Pokusím se s ní spojit, ale v její mysli narazím na ocelovou zeď. Snažím se ji prorazit, ale nejde mi to. Sněženka se mi vší silou brání, ale za chvíli to vzdá. Vyčerpaně si položí hlavu na zem a nahlas oddychuje. Dotknu se její mysli. Když mě ucítí, zpozorní.

,,Sněženko," promluvím tiše.

,,Pegasusi,"vydechne,  ,,nech mě umřít."

,,Ne, nenechám."

,,Netrap mě Pegasusi,"prosí znovu, ,,běž se schovat do lesa, než se ty bestie vrátí."

Zakroutím hlavou:  ,,Ne."

,,Já za to nestojím."

Znovu zavrtím hlavou. Nenechám ji zemřít.

,,Pegasusi, já už déle nevydržím. Moje rány ze mě vysávají sílu. Nemůžeš mi pomoct."

,,Můžu a pomůžu."

Vidím, že už nemá sílu se se mnou hádat. Popojdu blíž a položím roh na jednu z ran. Začne mnou proudit kouzelná energie. Cítím, jak se Sněženka zachvěje, když jí začnou srůstat vnitřní orgány. Když hojím poslední škrábanec, všimnu si, že je ještě unavenější než před tím.

,,Děkuji." zachránil jsi mi život. Poděkuje a pokusí si stoupnout.

,,Odpočívej." zarazím ji.

Lehne si a já se k ní přidám. Má zavřené oči, ale vím, že nespí. Trochu se chvěje. Po chvilce váhání do ní přesunu část své energie.

Déšť mezitím ustal a vysvitne Slunce. Příjemně to hřeje.

Můj pohled zabloudí zpět ke Sněžence. Je hubenější než obvykle a vytratila se jí její živá jiskra z očí. Pokouší se rozsvítit svůj roh, ale je příliš unavená. Začíná nabírat na hysterii. Něžně se jí dotknu.

,,Uklidni se," konejším ji, ,,nic se nestane."

,,Bojím se, že se ta smečka vlků vrátí."

,,Nevrátí," uklidňuji ji. Asi po minutě dodám: ,,Co se vlastně stalo?"

,,Když jsi jel na dnešní obchůzku lesa, napadla nás smečka asi třiceti obrovských vlků. Jelikož jsme byli všichni hrozně unavení po čtyřech dnech chození, nepodařilo se ani jednomu z nás použít kouzlo. Snažili jsme se bránit kopyty, ale proti vlčím zubům, nemá žádné zvíře šanci. Vlkům se podařilo všem prokousnout krční tepny. Všem až na mě. Když mě jeden z nich kousl, lehla jsem si na zem a předstírala smrt. Ale kdybys přišel jen o pár minut později,už bych byla mrtvá."

Vidím, že jí posmutněla tvář.

,,Jsme sami Pegasusi."

,,Ne, nejsme sami. Já mám tebe a ty mě a jsou tu i ostatní zvířata, která nám pomohou, když to budeme potřebovat," odporuji.

Chabě přikývne, ale myslím, že mi moc nevěří.

Slunce se schovalo za nadýchané mraky a nad louku padl večerní soumrak. Sněženka usnula a mě únava přemůže také...