Poslední jednorožec

Zabíjí, ale umí milovat

Artemis

Draci se vznesou, síla jejich křídel mě smete na zem. Rychle naberu rovnováhu, jelikož se mi rychle vzdalují a napnu všechny síly, abych je dohnala a pohodím hlavou, abych z očí dostala dlouhé prameny své bílé hřívy. Mé černé tělo se na slunci jen leskne, a hříva s tou uhlově černou barvou podivně kontrastuje.

,,Artemis, v pohodě?" ozve se kapku přidušeně Hirador a já si všimnu, jak namáhavě mává křídly. Očividně nejsem jediná, koho náš podivný přesun zmohl.

,,Zatím jo," křiknu po něm a ušklíbnu se. Jemu se to říká, když je pomalu větší, než strom.

Wernera, která našemu zástupu velí, zvedne hlavu a mocně zařve k něbi. Ten zvuk mi rozdrkotá zuby, srst se mi zježí a málem se neudržím ve vzduchu.

Hirador, který očividně nechce zůstat pozadu, napodobí její výkřik a ještě si k tomu švihne ocasem. 

Jelikož jsem jediná, kdo neovládá schopnost burácejícího řevu, držím jazyk za zuby.

,,Já bych nechtěl být pegas," ozve se Hirador škádlivě.

Wernera se zasměje, ale nic mu neodpoví. Možná je to proto, že konečně vyletíme ven a všem nám dojdou slova.

Jestli jsem někdy řekla, že jsem navštívila všechna krásná místa, šeredně jsem se pletla. Protože dokonce i Liligrádie, země fénixů, s touto krásou bledne.

Pod námi se rozprostírá údolí větší, než celá dračí země. U výstupu z tajemného lesa rostou stromy s různobarevnými listy a kmeny tak silnými, že je ani Eldest neobejme. Dále, jen o pár metrů za nimi, země chybí, a vytváří tak hlubokou, smrtící propadlinu vedoucí do mechově zelené trávy protkané křišťálově průzračnou řekou. Voda se klikatí kolem vysokých hor, v jejichž srdci stojí jako pán všeho živého majestátní hrad, obehnaný hlubokým příkopem.

Srovnám se s Wernerou a Hiradorem, kteří stejně jako já s úžasem zírají na tu hrozivou nádheru před námi.

,,Co to je?" otáže se Wernera a otřese se.

Po zádech mi přeběhne mráz, zakotví ve křídlech a donutí mě se roztřást stejně, jako mou azurovou přítelkyni.

,,Netuším. Nikdy jsme to neviděl," vydechne Hirador. Natáhne krk, snad aby si to mohl prohlédnout zblízka.

,,Prozkoumáme to?" zajiskří Werneře oči.

Jako na povel všichni napneme síly a střemhlav padáme směrem k řece. Draci jsou těžší, padají rychleji než já, ale to nemění nic na tom, že se mi třese celé tělo. Adrenalin mi koluje v žilách stejně jako krev, v hlavě mám úplě bílo a nepamatuji si ani vlastní jméno.

Přistaneme hned vedle řeky, v místě, kde se rozšiřuje a stáčí na západ. Chvíli se kochám tou krásou, než mi dojde, proč tady vlastně jsem a zrak mi padne na obří hrad tyčící se nad námi.

Vypadá jako nahrubo otesaná skála. Jakoby se draci rozhodli, že si obrousí drápy na kameni. Nemůžu od něj odtrhnout pohled, něco mě k němu přitahuje. Myslím, že mí společníci na tom nejsou o moc lépe.

,,Kdo tam asi žije, co myslíte?" zeptá se potichu Wernera. Z jejího hlasu je slyšet úcta. Že by i draci uznávali, že nejsou nejmocnější na planetě? Na druhou stranu, kdo jiný by to mohl být?

,,Někdo hodně silný," pronese Hirador vážně.,,Cítím to."

,,Takže tam prostě chcete vejít? Někam, kde to vůbec neznáme?" optám se pochybovačně. Tohle se mi nelíbí. Nevíme, kdo nebo co tam žje.