Poslední jednorožec

O Werneře a slibech

           

Třpytka

Někdo mi něžně, ale s neuvěřitelnou silou poklepe na bok. Zamračím se, chce se mi ještě spát a celé tělo mám ztuhlé, jako by na mě někdo dlouho ležel.

,,Neprobouzí se," zaslechnu ustaraný hlas. Hlas, který znám, ale nevím, komu patří.

,,Byl to silný otřes. Nemůžeš chtít, aby se probudila už po dvou dnech."

Dva dny!

Moment. Kdo je ten druhý?

,,Ale já se probudil hned," namítne jiný hlas, hlubší, než ty dva předchozí. Na rozdíl od těch zbylých přesně vím, komu patří. 

Blesk.

Ozve se hrdelní zavrčení následované prudkým švihnutím.,,Jenže ty jsi podstatně těžší, větší a odolnější než ona. Podívej se na ni! Je kost a kůže."

,,Varuju tě, Dario. Ještě slovo a přišlápnu ti to něco, čemu vy draci říkáte ocas."

Daria?

To snad ne...

,,Jako kdybys na to měl odvahu, skrčku. Co nám ty můžeš udělat?" pošklebuje se ten třetí hlas.

Zavrtím se, abych na sebe upozornila. Hlavou mi projede paralyzující bolest, takže se chtě nechtě zase zkroutím na tu tvrdou věc, která slouží jako odpočívadlo a přidušeně zasténám.

,,Třpytko? Třpytko, slyšíš mě?"

,,Ne," zamumlám.,,Jdi pryč."

Tvor nade mnou se uchechtne a dýchne mi do tváře. Zachvěji se, a pak pomalu, skutečně pomalu, otevřu oči.

První, co spatřím, jsou uhlově černé oči nabité neposednými jiskrami. Dále je to světlá hlava a dlouhá, hustá hříva.

,,Blesku?" otáži se hloupě, jako by snad nestál přímo vedle mě.

Přikývne a jeho oči ztmavnou, svěsí hlavu a povzdechne si.

,,Kde jsou ostatní?"

Smutně zavrtí hlavou.,,Nevím. Kouzlo pro teleportaci se pokazilo. Rozpojili jsme se. My skončili tady, ale kde jsou ostatní, nemám tušení."

Vyjeveně na něj zírám, neschopná pochopit naší situaci. Jak se to mohlo pokazit? Co to bylo? Ještě nikdy jsme nebyla součástí skupiny, jejíž přesun se nezdařil. Co tedy bylo příčinou?

Narovnám se, nohy už mě unesou. Pohodím hlavou, abych z očí dostala neposedné prameny hřívy, a hledám ty další dvě bytosti, které jsou tady s námi.

Nemusím hledat dlouho.

Jsou dvě. Jejich obrovská těla zabírají značnou část této obří místnosti. Ta první, hádám, že je to Daria, je tmavě zelená a její oči mají barvu hlíny. Její společnice, jejíž jméno neznám, se leskne jako samo slunce, její zlaté šupiny jako by pochytalo sluneční paprsky. Má moudré oči, zelené, jen o něco světlejší, než Dariiny šupiny.

,,Třpytko, Dariu už asi znáš, léčila Pegasuse při válce s vlkodlaky. Její pomocnice se jmenuje Kondora, ta zas teď pomohla nám, když jsme se tady objevili," představí mi dvě půvabné dračice Blesk.

Nezmůžu se na nic víc, než na sklonění hlavy a zamumlání tichého ,,Je mi ctí."

Otočím se na Bleska, v očích milion otázek.

,,Jak se dostaneme za ostatními?"

,,Nevím. Jelikož to tady má pod křídlem Eldest a pravděpodobně i Fox s Terdosem, musíme rychle vypadnout, než na nás někdo přijde. Problém ale je, že není nikdo, kdo nás pustí ven. Hirador je s ostatními někde v tahu. Ale jestli nás tady někdo objeví, je to jasná smrt."