Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟏𝟎.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝JINDY KAMENNOU TVÁŘ THEODORA NOTTA NYNÍ ZDOBIL ÚSMĚV A HERMIONU TO NEPŘESTÁVALO PŘEKVAPOVAT.❞

„Jsem ráda, že jste si všichni udělali čas a přišli jste. Vím, že jsme všichni v ročnících, kde máme starostí až nad hlavou, ale musíme dbát i na své povinnosti," začala Hermiona a přejela všechny přítomné prefekty pohledem. Když nikdo z nich nehnul ani brvou, odkašlala si. „Dobře, můžeme tedy začít?"

Bylo načase sestavit plány hlídek, než se školní rok rozjede. Hermiona tu práci nesnášela, ale bohužel připadla jí, protože jejich dva primusové byli zamilovaný páreček a nezajímalo je nic jiného než líbání.

„Počkej, Hermiono," ozval se znenadání Ron a trochu se zamračil. Brunetka se na něj překvapeně podívala, protože to bylo snad poprvé, co se na schůzi prefektů ozval. Jindy mu totiž bylo úplně ukradené to, co se zde děje, často si schrupl, nebo si jen tak znuděně pohrával s uvolněnou nitkou na rukávu trička. Sice občas něco pochytil, ale Hermiona mu pokaždé musela převyprávět, co se řešilo a k čemu došli. Někdy měla sto chutí nakráčet za profesorkou McGonagallovou a prosit ji, aby prefektem udělala někoho zodpovědnějšího, ale Ron byl její kamarád a ona věděla, že to není žádný hlupák, jen je líný.

„Kde je Malfoy?" zeptal se a upřel své modré oči na dva zmijozelské prefekty - Pansy Parkinsonovou, která si prohlížela nehty, a Theodora Notta s tváří vyhlazenou do kamenné masky. Hermiona si uvědomila, že vůbec nezaznamenala, že tu Draco Malfoy není. Že by už byla ze všeho unavená? Možná. A to byl teprve začátek školního roku.

„Do toho ti nic není, Weasley," odsekla mu jedovatě Pansy. Hermiona si vnitřně povzdechla. Litovala toho, že mezi Nebelvírem a Zmijozelem pořád a stále panuje nekončící rivalita. Přála si, aby se to změnilo.

„Ale je. To už je jako i chození na schůze pod jeho úroveň? Je to prefekt, sakra, musí tady být přítomen. Mám sto chutí zvednout se a nakráčet ke Snapeovi, a pěkně od plic mu říct, že se jeho oblíbenec fláká a neplní své povinnosti," hudroval Ron a Hermiona musela potlačovat úsměv, protože zrzek sice dělal ramena, ve skutečnosti ale zas až tolik odvahy neměl, když měl čelit Snapeovi.

„Za Snapem s tímhle nemusíš, už je to vyřešené. Já jsem nový prefekt místo Draca," řekl s ledovým klidem Nott a Ron překvapeně povytáhl obočí.

„Jak to?"

Nott si skoro útrpně povzdechl. „Protože Draco své prefektské povinnosti zřejmě nestíhá plnit. Mohli bychom se už věnovat těm rozvrhům, prosím?" obrátil se na Hermionu, kterou překvapilo, že ji vůbec oslovil.

„Samozřejmě, Theodore," ujistila ho a pak z tašky vytáhla několik popsaných papírů. „Sestavila jsem několik verzí, ze kterých bychom mohli trochu vycházet. Projděte si je a napište mi, v jaké dny máte famfrpálové tréninky, kurzy, nebo kroužky." Prefekti si mezi sebou začali mumlat a každá kolejní dvojice se natáhla pro nějaký rozvrh, aby ho prostudovala. I Theodore si nějaký vybral a Pansy jej při tom přejela pohledem, jako kdyby hodnotila, zda je lepší mít po svém boku jeho nebo Draca.

☆
                     ☆
       ☆

„No sláva, už jsem myslel, že tam snad zůstanete celou noc!"

Hermiona se zvědavě otočila za hlasem, jejž slýchávala jen v nudné tónině. Vytáhlý zmijozelský mladík s čokoládově hnědou pletí nikdy nezněl tak vesele. Nedalo jí to; musela zjistit, co jej tak potěšilo.

Všimla si, že stojí jen kousek ode dveří, ze kterých vycházeli, a za nimiž se nacházela pracovna prefektů - rozsáhlá místnost s velkým kulatým stolem, příjemnými křesly a krbem, v němž věčně plápolal oheň, a na zdech visely všechny kolejní erby. Jindy kamennou tvář Theodora Notta nyní zdobil úsměv a Hermionu to nepřestávalo překvapovat.

„Co tady děláš?"

Blaise si odfrkl a protočil oči. Kravatu ve stříbrno-zelené barvě měl sundanou a přehozenou přes ramena. „Už jsem to tam s ním nemohl vydržet. Tenhle školní rok sotva začal a s ním je to čím dál horší. Pamatuješ si na to, co povídal ve vlaku?"

Theo se mírně zamračil a ztišil hlas. „No tak, on na nás... spoléhá. Určitě to nemá jednoduché a jediné, co můžeme udělat, je být mu oporou, když nás bude potřebovat."

„Od toho snad má ty svý dva nohsledy," zabručel Zabini a vrazil si ruce do kapes. „Já už na to fakt nemám. Je to můj nejlepší kamarád, ale čeho je moc, toho je příliš." Náhle na sobě ucítil čísi pohled. Bez emocí se rozhlédl kolem a očima ulpěl na Hermioně, která se začervenala, protože ji přistihl při tom, jak na něj zírá. To opravdu nechtěla. Povytáhl obočí. „Nazdar, Grangerová. Potřebuješ něco?"

Teď by to chtělo mít připravenou dobrou výmluvu. Třeba: Musím něco probrat s Theodorem, nebo: Máš něco na košili, Zabini. Jenže s Nottem už mluvila na schůzce a Blaise měl košili čistou jako sklo. Kousla se do rtu a rychle prošla kolem nich. „Ne, nic. Jen jsem se zamyslela."

„Dobrou, Grangerová," popřál jí ještě Nott, čímž ji dokonale vyvedl z míry. Přidala do kroku, míříc k nebelvírské věži, a čím jí byla blíž, tím širší úsměv jí zdobil tvář.