Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟔𝟔.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝MYSLÍŠ SI, ŽE JSI V BEZPEČÍ, ALE DOOPRAVDY NEŽIJEŠ.❞

„Co to povídáš? Proč bys někoho nemohl milovat?“ ptala se tiše Hermiona. Blaise si povzdechl.

„Já se znám, Hermiono. Vím, jaký jsem. Nemiloval jsem ani Daphne, ani žádnou jinou ženskou. Prostě to nedokážu.“

Hermiona pustila jeho ruce a vstala ze židle. Stoupla si před něj. Unaveně ji pozoroval. „Možná jsi jen nepotkal tu pravou,“ začala mu tiše vysvětlovat. „Nebo za to mohou tvé nevyřešené problémy z minulosti, které si s sebou taháš celý život. Tolik se bojíš, že ti na někom bude příliš záležet, až ho nakonec zase ztratíš a budeš sám. Ty nechceš být sám. A tak všechno potlačuješ, skrýváš to za masku toho Blaise, na kterého si hraješ.“ Pomalu pokroutila hlavou. „Ten skutečný Blaise je tady uvnitř, ale nebojí se milovat. Bojí se bolesti.“

„Hermiono, to je sice hezký, ale -“

„Přestaň se bát,“ poradila mu a on se uchechtl.

„Přestaň se bát? Tobě se to řekne.“

Hermiona Grangerová se zamračila a pustila ho. „Chceš snad říct, že nevím, co to je se bát? Každý den? Myslíš si, že nevím, co to je věčně válčit sama se sebou? Od konce války jsem se každý den přemlouvala, abych vstala z postele. Kdykoliv jsem někam šla, musela jsem chodit uličkami, kde byla spousta lidí. A musela jsem se domů vrátit dřív, než slunce zapadne za horizont, a víš proč?! Protože nejsi jediný, kdo si s sebou nese nějaké trauma! Myslíš si, že jsi jediný, koho pronásledují stíny minulosti? Já se bála i těch opravdových stínů, které na mne číhaly na každém rohu! Snažila jsem se před tím utíkat. Pokoušela jsem se vytvořit si takový styl života, v němž bych se nemusela věčně bát. Myslíš si pak, že jsi v bezpečí, ale vlastně doopravdy nežiješ.“

Blaise ji pozoroval, přemýšlel nad jejími slovy. Myslíš si, že jsi v bezpečí, ale doopravdy nežiješ. To je trefné, pomyslel si. Samozřejmě, že se bál. Ale dokázal by Hermionu přece jen nakonec milovat? Zvítězil by nad svým strachem? Jen proto, aby ji mohl vidět šťastnou a spokojenou?

„Můj nevlastní otec bil mě i mou matku, na kterou vyvíjel i příšerný psychický nátlak.“ Blaise si najednou uvědomil, že mluví, a ta slova už nedokázal zastavit. Hermiona zalapala po dechu. „Pomohla mi utéct. Chtěl jsem, aby šla se mnou, ale ona mi řekla, že to zvládne, že tam musí zůstat. Bál jsem se o ni, ale nevěděl jsem, co mám dělat, jestli to mám někomu říct. Kdybych jen tušil, že jí ten hajzl takhle ublíží, tak bych... tak bych... Je mi to tak hrozně líto,“ zakvílel jako raněné zvíře a objal Hermionu kolem pasu. Ta byla vyděšená. Přitáhla si ho k sobě a hladila ho po vlasech, zatímco se on tiskl k její hrudi.

„Ach, Blaisi... Proboha, Blaisi, to je hrozné...“ šeptala mu. „Ale není to tvoje chyba, ano? Ty jsi ji nemučil. Tvá maminka tě chránila. Chtěla ti pomoct. Musela tě dostat do bezpečí. Udělala bych pro Nica to samé. Nic si nevyčítej.“

„Hermiono, kdo je Nicolasův otec?“ zeptal se jí znenadání a ona ztuhla. Polkla a snažila si dodat odvahy. No tak, vždyť už to přece jednou řekla.

„Lucius Malfoy. Znásilnil mě, když nás chytili lapkové a odvedli do sídla Malfoyových.“

„Cože?!“ vykřikl Blaise a zvedl hlavu. Hermiona se smutně usmála a palci mu setřela slzy.

„To nic. Už je to v pořádku,“ ujišťovala ho. „Draco... to ví už taky.“

„Tak to doufám, že s tím něco udělá,“ zavrčel Blaise.

„Víš, požádala jsem ho, aby to nechal být.“

„Hermiono, ty blázne!“ vydechl frustrovaně Blaise a zavrtěl hlavou.

Usmála se. „Co?“

„Drž mě pevně.“

A tak to udělala.

•••

„Hermiono! Díky Merlinovi, že jsi tady!“ vyhrkl Theodore hned, jakmile vešel do jejich společné kanceláře. Bylo to poprvé od jejich rozchodu, co zase měli chvilku jen mezi čtyřma očima. Hermiona se bála, že atmosféra mezi nimi bude napjatá a velice nepříjemná, když sem ale Theo vletěl jako velká voda, všechno bylo zažehnáno.

„Co se děje?“ zvolala vyděšeně a vyskočila ze židle. Bála se, že se stalo něco strašného. Ale jak se ukázalo, Theo určité věci jen velmi silně prožíval.

„Jsem takový idiot, vůbec jsem neměl pít! Ale byl jsem prostě tak mimo, že jsem tomu nedokázal zabránit, opravdu jsem nikomu, a už vůbec ne Dracovi, nechtěl prozradit tvoje tajemství, a zvlášť, když se jedná o něco takového! Vážně si vážím tvé důvěry a oceňuji, že jsi mi to řekla, takže mi je hrozně líto, že jsem se nedokázal uhlídat a řekl jsem jim -“ Theo se zakoktával a mluvil strašně rychle, takže za chvilku byl zadýchaný, jako kdyby uběhl maraton, a Hermiona měla skoro potíže mu porozumět.

„Theo, Theo, uklidni se! Zhluboka se nadechni a sedni si. Já se na tebe nezlobím, vážně,“ řekla mu Hermiona klidným hlasem a on zprudka a překvapeně vydechl.

„Nezlobíš?“ zopakoval po ní nevěřícně a úlevou se zhroutil do křesla. „Ty se na mě nezlobíš!“

Zasmála se. „Nezlobím, není to tvoje chyba, prostě ti to uklouzlo. A navíc za mnou byl Draco a ujistil mě, že nikomu nic neřekne. Když s tím za mnou sice přišel a řekl mi, co jsi mu prozradil, přiznám se, že jsem na tebe byla trochu naštvaná. Ale teď už se nezlobím a ty si z toho taky nedělej hlavu,“ poradila mu a usmála se.

„Ale vážně mě to mrzí! Nechtěl jsem to nikomu říct a už vůbec jsem nechtěl zradit tvoji důvěru,“ přísahal jí, a tak k němu Hermiona přišla a rychle ho objala. Pohladil ji po zádech. „Jo, taky tě mám rád. A děkuju, že jsi mi odpustila.“

Na to už mu nestihla nic odpovědět, jelikož se ozvalo zaklepání na dveře, a tak dotyčného vyzvala dál. Napadlo ji, že to buď bude jiný lékouzelník, nebo třeba Blaise, který si přišel promluvit s Theodorem. Proto ji velmi překvapilo, když dovnitř vstoupil nervózní, ale šťastný Draco.

„Ahoj, Hermiono, Theodore. Nezdržím se dlouho, jen jsem přišel kvůli něčemu, co bys měla vědět, a za co mě nejspíš budeš nesnášet,“ prohodil Draco a Hermiona se zamračila. To teď za ní budou všichni chodit s tím, že něco provedli?

„Dobře, tak ven s tím,“ pobídla ho pomalu.

Zhluboka se tedy nadechl a nervózně si promnul ruce. „Vím, že jsi mi říkala, ať to nechám plavat, ale já nemohl. Je mi jasné, že s tím nebudeš souhlasit, ale já si myslím, že jsem udělal konečně nějakou správnou věc. Udal jsem svého otce na Ministerstvu,“ pokračoval trochu třesoucím se hlasem, „a znovu jim připomněl všechny ty věci, které během války provedl. Tehdy ho omilostnili jen kvůli matce, ale když jsem svědčil proti němu... a zmínil se i o tom, co provedl tobě... Promiň, Hermiono, vím, že jsem neměl. Ale... odvedli ho do Azkabanu.“

Hermiona zalapala po dechu a překryla si dlaní ústa. Nevěděla, jestli má Draca seřvat a přetáhnout ho po hlavě Jinotajem za to, že ji takhle podvedl, nebo jestli ho má obejmout za to, co dokázal a kolik ho to muselo stát úsilí. Ještě stále tu informaci zpracovávala. Draco Malfoy se jí zastal a zasloužil se o to, aby jeho otce zavřeli do Azkabanu...

„Ty jsi takový idiot,“ vyhrkla a vrhla se mu kolem krku.