Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟒𝟒.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝PODPORU, UJIŠTĚNÍ A LÁSKU NAŠLA PRÁVĚ V NÁRUČI JO, KE KTERÉ TAK ČASTO UTÍKALA.❞

Každé ráno, když se Josephine probudila, pohledem nejprve zkontrolovala protější postel, na které spávala Violett. Zprvu spolu pokoj ale nesdílely, Violett nejdřív obývala jinou ložnici se čtyřmi dalšími dětmi a v malém pokoji Josephine byla jen jedna volná postel, na níž ještě před týdnem spala šestiletá dívka jménem Willow. Před pár dny si ji ale adoptovala nová rodina a Josephine poprosila slečnu Hillmanovou, zda by Violett nemohla spát v pokoji s ní. Povolila jim to.

Josephine se většinou budila jako první, a když ne, Violett buď jen ležela v posteli a hrála si s panenkou, nebo si prohlížela knížky, které jí Jo předčítala. Dnes ale Violett v posteli nebyla a její starší kamarádce to na čele vykouzlilo starostlivé vrásky. To maličké ptáčátko ale naštěstí neodletělo nikam daleko.

Violett totiž stála na špičkách před oknem a vodou z konvičky zalévala květináč s fialkami, který postavily na parapet, aby měla kvítka dostatek světla.

Jo se přetočila na břicho, aby na holčičku lépe viděla. Musela se usmát, potěšilo ji, jak se o fialky stará. Kdyby o tom věděl Blaise, určitě by byl nadšený. Josephine doufala, že mu Violett brzy odpustí, a byla odhodlaná jí k tomu dopomoci. Snad se Blaise zase brzy ukáže a dá jí tak najevo, že o jejich přátelství stále stojí.

„Dobré ráno, dnes jsi ranní ptáče ty?" popřála jí Jo, když se dostatečně vynadívala a rozhodla se, že je načase upozornit na to, že už je i ona vzhůru. Violett rychle odložila poloprázdnou konvičku, otočila se na patě a rozzářená očka nadšeně upřela na Josephine.

„Ty už jsi vzhůru!" vypískla spokojeně a několika skoky dohopkala až k její posteli. Jo tlumila smích a naklepala si polštář. Violett skočila k ní na postel a její blonďaté vlásky zašimraly Josephine na tváři, jak k ní dívenka skláněla hlavu. „Budeme si číst? Viď, že jo?" ptala se dychtivě a očima pátravě přejížděla po jejím obličeji, jako kdyby se z něj snažila vyčíst odpověď. Jo se na rty vkradl potěšený úsměv.

„Ale to víš, že budeme. Pamatuješ si, kde jsme skončily? A, poslyš - nemáme těch knížek rozečtených trochu moc?" dodala pobaveně, když pohled ukotvila na hromádce knih, jež stály u Violettiny postele. Každá měla vlastní záložku, kterou děvčata vyrobila, a ta z každé knihy vyčuhovala trochu ven.

„To nevadí, stejně máme dost času," opáčila Violett spokojeně a vnutila Jo knihu, div jí ji nestrčila rovnou před nos. Josephine si ji od ní vzala a nalistovala stranu, kde skončily. Violett se zavrtala pod její deku a uvelebila se na polštáři. Přitiskla se k Jo a natočila se tělem tak, aby dobře viděla na obrázky v knize, ačkoliv si ji neprohlížela poprvé.

Josephine vždycky trochu bodlo u srdce, když se k ní Violett takhle důvěrně přivinula, jako kdyby u ní hledala mateřskou náruč, již nyní bytostně postrádala. Spousta dětí, co tady žily, se nikdy nesmířilo s odchodem rodičů. Záleželo na tom, jaké byly povahy, jak dlouho už tu byly a zda čas trávily samy nebo ve skupince kamarádů. Někdo se s tím smířil vcelku brzy, jiní se nesmířili nikdy. Děti často měly chvilky, kdy ztrátu rodičů oplakávaly a vzpomínaly na ně. Možná že i trochu doufaly, že se pro ně zase vrátí. Jiní se časem naučili rodiče nenávidět, za to, že je opustili a přivedli sem. Každé dítko se se ztrátou a bolestí vypořádávalo jinak.

I Violett na své rodiče vzpomínala. Chyběli jí. Občas taky plakala, když si byla jistá, že ji Jo nevidí. Ale někdy, když byl příliš hezký den, si na ně nevzpomněla. Postupně začínala zapomínat jednotlivé střípky, jež tvořily vzpomínku na její rodiče a babičku. Učila se žít v sirotčinci. A podporu, ujištění a lásku našla právě v náruči Jo, ke které tak často utíkala. Možná v ní skutečně podvědomě hledala matku a upínala se na ni, aby vyplnila to prázdné bolavé místo, upínala se na ni, jako kdyby byla majákem v té nejtemnější bouři.

•••

„A v lednici máte připravené jídlo. A kdybyste šli ven, nezapomeň mu dát tu teplou bundu a čepici," rozdávala v předsíni ještě poslední instrukce Hermiona, zatímco se obouvala do vysokých bot. Theo ji pobaveně pozoroval a hravě houpal Nica, kterého držel v náruči.

„Neboj se, my to tady zvládnem. Neodjíždíš přece na týden, za pár hodin jsi zpátky. Hlavně si to užij, dobře? Nám se nic nestane," uklidňoval svou přítelkyni Theodore, a když si povzdechla, políbil ji na tvář.

„Já vím, já vím. Promiň, jsem jen nervózní z toho, že vás tu nechávám samotné. Asi je to hloupost," zamumlala a odhrnula si z tváře pramínek vlasů, jenž ji lechtal.

„My to tady s tátou zvládnem, mamko, fakt," přikyvoval horlivě Nico, aby Theodora podpořil. Hermiona mu věnovala láskyplný pohled a vtiskla mu pusu na nos.

„Tak dobře. Už budu muset běžet, tak si to tu sami užijte a nevyvádějte žádné hlouposti!" varovala je a popadla bílou kabelku. Theo i Nico poslušně zasalutovali a potom se oba rozesmáli. Hermiona jim oběma ještě dala pusu a pak se přemístila pryč. V jedné kavárně měla sraz s Ginny Weasleyovou, kterou už hrozně dlouho neviděla.

„Hermiono! No to je dost, že jdeš! Nemohla ses od Nica odloučit? Neměla by ses na něj tolik upínat!" zvolala rudovláska od stolu hned, jakmile viděla svou kamarádku přicházet. Hermioně to okamžitě vykouzlilo úsměv na tváři. Ginny ji vždycky dokázala rozveselit a její energičnost a divokost ji uměly povzbudit.

„Tak ráda tě zase vidím, Gin!" Obě dvě se dlouze objaly. Skutečně uplynula už hodně dlouhá doba od chvíle, co se viděly naposled. Hermiona si najednou uvědomila, jak šíleně ten čas letí.

„To já tebe taky, konečně ses uráčila udělat si na mě čas! Pořád jenom pobíháš s těmi svými zmijozelskými kluky a na svou nejlepší kamarádku úplně zapomínáš!" dobírala si ji žertovně, ale Hermiona se i přesto zastyděla. Ginny totiž měla úplnou pravdu.

„Omlouvám se, mám toho všeho nad hlavu. Práce, Nico, můj vztah s Theodorem -"

„Za to se přece nemusíš omlou- počkej, ty chodíš s Theodorem!? No Hermiono, a to se mi chlubíš teprve až teď!" zvolala rozjařeně, až se několik lidí ohlédlo k jejich stolku, u něhož seděly.

„Neřvi tak," napomenula ji Hermiona a zrzka se k ní spiklenecky naklonila. „Ano, chodím s Theem, není to ještě tak dlouho..."

„Jsem ráda, že sis konečně někoho našla. Nott je fešák! A taky takovej roztomilej stydlín, to bych do něj skoro neřekla. No, malá Greengrassová teď může klidně puknout závistí!" zamnula si spokojeně ruce. Potěšilo by mě víc, kdyby závistí pukla spíš velká Greengrassová, řekla si pochmurně v duchu Hermiona, ale rychle tu myšlenku zaplašila.

„No, podle všeho prý nadbíhá Dracovi."

„Cha! Tak ti dva se k sobě náramně hodí," ušklíbla se Ginny, ale pak se zatvářila trochu tajemně. „No, takže... k Blaisovi tě to už netáhne? Je to pryč? Theodore tě vyléčil z té nemoci jménem láska? Ačkoliv..."

Hermiona si hluboce povzdechla. Věděla, že Ginny se s tím svěřit může, koneckonců taky byla jediná, kdo věděl o tom, že se jí líbí Blaise.

„No, to je právě ten problém, Gin. Pryč to rozhodně není... a já absolutně nevím, co teď mám dělat."