Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟏𝟔.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❞NEBYLO TO JEDNODUCHÉ PRO NIKOHO Z NICH.❞

Violettin zdravotní stav byl brzy naprosto v pořádku a trojici přátel sžírala otázka, která jim nedávala spát: co teď s tou nebohou dívenkou vlastně bude?

I přestože se Blaise a Hermiona začali zase normálně bavit, bylo to mezi nimi zvláštní, podivně opatrné a napjaté. Hermiona netušila, co si o tom má myslet, a Blaise kolem našlapoval po špičkách, aby zase něco nepokazil. Věděl, že se blíží den, kdy budou muset rozhodnout o osudu Violett, a byl z toho čím dál víc jako na trní. Jediný Theodore se snažil udržovat si jasnou mysl a klid v duši, ačkoliv ho to stálo veškeré sebeovládání. Všichni tři si přáli pro Violett jen to nejlepší.

„Nemůžeme ji tu mít věčně. Už takhle je tu o pár dní víc, než by správně měla," prohlašovala Hermiona, když se toho rána s Blaisem sešli u nich v kanceláři. Po většinu času mluvila ona a Zabini, který nervózně pochodoval tam a sem. Theodore se bedry opíral o stůl, mlčel a přemýšlel.

„Samozřejmě. Já to vím, Hermiono. Ale co teď máme dělat? Nemá rodinu. Nemá nikoho," rozhodil rukama rozčileně Blaise a frustrovaně si povzdechl. Nechtěl rozhodovat o Violettině osudu. Přál si, aby ji býval nechal být a nestaral se o ni. Teď by to pro něj bylo jednodušší, protože takhle v té malé dívence objevil veselou společnici s hravým srdcem, bystrou hlavou a čistou, nezkaženou duší. Takhle už na ni nedokázal zapomenout.

„Jediná možnost... je sirotčinec," špitla Hermiona sotva slyšitelně. Samotné jí z toho bylo úzko. Jak Violett vysvětlí, že musí jít právě na ono místo, ze kterého už jí jen při pomyšlení přebíhal mráz po zádech? Nechtěla, aby zrovna tam Violett skončila, ale co mohli dělat?

Blaise se zastavil a šokovaně na ni pohlédl. „To snad nemyslíš vážně."

„Napadá tě jiná možnost?" ozval se zase po delší době Theo a zvedl ke svým přátelům pohled. „Jistěže nikdo z nás nechce, aby to děvče skončilo v sirotčinci. Jenže očividně z této situace nemáme jiné východisko. A možná to pro ni bude nejlepší. Je ještě malá, první týdny tam sice budou těžké, ale najde si zde kamarády. Nebude v tom sama. A pořád je šance, že si ji adoptuje nějaká rodina, která touží po dítěti."

„A vy si myslíte, že jakmile si ji někdo vyhlédne jako nějaký kus masa, padne jim kolem krku a zapomene na všechno, co se doposud odehrálo v jejím životě?" zavrčel Blaise, který nemohl skousnout to, že by Violett měla jít do sirotčince. V hloubi duše si ale uvědomoval, že to Theo s Hermionou myslí dobře a že mají vlastně pravdu. Ale za to byl naštvaný ještě víc.

„To nikdo netvrdí, Blaisi, samozřejmě, že to nebude jednoduché -"

„Mně se to nelíbí," zavrtěl hlavou Zabini a sesunul se na židli, vkládaje si tvář do dlaní. Theo a Hermiona si vyměnili smutný pohled. Tohle rozhodování nebylo jednoduché a oni litovali, že muselo připadnout právě jim. „A nerad to říkám, ale vím, že máte pravdu. Jen si nedovedu představit, že by Violett - to prostě nejde. Bude to pro ni hrozně těžké. Nebude tomu rozumět. To je prostě příšerný. Kdybych mohl, tak bych těm hajzlům dal co proto, za to, co udělali..." Zatnul ruce v pěst.

Nebylo to jednoduché pro nikoho z nich. Za těch několik dní si k Violett stihli vytvořit určitý vztah. Ale úplně nejtěžší to bylo pro Blaise, který s těžkým srdcem vedl za ruku nemocniční chodbou usměvavou Violett, míře s ní k místu, jež pro ni odteď bude novým domovem.

☆
                     ☆
       ☆

„Jsi dneska úplně mimo, kamaráde. Stalo se něco? Problémy s holkama?" vyptával se Ron zvědavě, zatímco se soukal do lehké bundy. Pro dnešek mu končila směna a Blaise mu záviděl. Seděl na místě u svého stolu, nepřítomně lžičkou míchal vychladlou kávu a zíral kamsi do prázdna, ztracen ve vzpomínkách na dnešní dopoledne. Vyčítal si to. Příšerně.

„Ale ne, jen jsem se zamyslel," ujistil ho nepřesvědčivě a sklonil hlavu k papírům, snaže se předstírat, že pracuje. Ron ho přejel zkoumavým pohledem. Blaise mu poslední dobou dělal docela starosti. Jenže než se ho stihl vyptat na podrobnosti, otevřely se dveře a do kanceláře vběhl jako velká voda Panju.

„Tati!" vykřikl rozjařeně a skočil Ronovi kolem krku. Ten se usmál, vyzdvihl svého syna do náruče a vlepil mu pusu. „Fuj. Ty škrábeš, musíš se oholit!" vyčetl mu a Padma, která nakoukla dovnitř, se rozesmála. „Čau, Blaisi!"

„Nazdar, mladej," mrkl na Panjua Blaise a nálada se mu trochu spravila. Panjua měl vždycky rád, byl to takový veselý klučina, jenž za sebou všude, kam vstoupil, zanechával radost a smích. Byl to živel, rád maloval a tropil lumpárny stejně jako jeho otec.

„Ty máš furt ten hrneček," ukázal Panju na zmiňovaný předmět a oči se mu rozzářily. Bylo hezké, jak mu taková maličkost dokázala udělat radost.

„To si piš, že mám. Piju z něj každý den," ujistil ho Blaise vážně a Ron mu dal za pravdu. Tenhle hrnek dostal Blaise od Panjua k narozeninám a tak ho to dojalo, že se málem rozplakal.

Brzy už hlučná rodina Weasleyových odešla a s nimi se vytratila i hravá a šťastná atmosféra. Blaise osaměl, zůstal tu zavalen prací a navíc s výčitkami a pochybnostmi, které se valily jedna přes druhou. Připadalo mu, že má snad hlavu jako balon. Vložil si tvář do dlaní.

„A proč sem musím jít? Já tu být nechci," mračila se Violett a nedůvěřivě si prohlížela velkou budovu před sebou. Blaise si dřepl před ni a pohlédl jí do očí. Pokusil se o úsměv.

„Nebudeš tu navždycky. V nemocnici zůstat nemůžeš a někde být musíš, než... než se pro tebe tvoji rodiče vrátí," vysvětloval jí trpělivě Blaise a v duchu se fackoval za to, že jí zase lže. „Musíš být statečná. Zvládneš to tady a určitě se ti tu bude líbit. Neboj se, zase bude všechno v pořádku," ujišťoval ji a zastrčil jí pramen blonďatých vlasů za ucho.

„Slibuješ?" zeptala se potichu Violett. Rvalo mu to srdce. Potlačil těžký povzdech. Sundal si z krku šálu a přehodil ji Violett přes ramena. Usmál se a vážně se na ni podíval.

„Slibuju."

Tolik slibů, jež se nikdy neměly vyplnit, tolik lživých ujištění o tom, že to bude dobré, tolik prázdných frází, které ji měly utěšit a uklidnit, tolik zrady, vzteku a výčitek.

Blaise se za tohle nenáviděl.