Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟑𝟏.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝NICO OPATRNĚ VYKOUKL ZPOZA KRABICE; A PRÁVĚ VČAS, STAL SE TAK SVĚDKEM JEJICH LÁSKYPLNÉHO POLIBKU.❞

„Mami, neměla bys už být v práci? Co když už tam na nás čeká teta Padma? Musím jít přece do školky," připomněl se důležitě Nico, který lžící převaloval cornflakes v misce sem a tam. Topily se v té spoustě mléka a už byly dávno rozmáčené, Nicolasovi to ale zřejmě nevadilo. Spokojeně houpal nohama, které byly stále ještě příliš krátké a chodidly nedosáhl na podlahu, a sledoval matku, jak nosí na stůl talíře s jídlem.

„Dneska do práce nemusím, takže budeme mít celý den jenom pro sebe," usmála se na něj zvesela a pak ho něžně cvrnkla do nosu. „A teta Padma o tom samozřejmě ví."

„To je bezva," zaradoval se Nico a vložil si do pusy plnou lžíci cornflakes. „A co budeme dělat?"

„No, to záleží na tom, kam se ti bude chtít. Ale určitě něco vymyslíme," ujišťovala ho Hermiona a sotva se usadila ke stolu vedle svého syna a natáhla se pro opečený toust, otevřely se dveře ložnice. Nico vykulil oči, když zjistil, že na prahu stojí Theodore a vypadá, jako kdyby se právě probudil.

„On tady spal strejda Theo?" začal se hned vyptávat své matky. Hermiona se na něj nepodívala, jen se trochu nejistě zavrtěla a veškerou svou pozornost věnovala tomu, aby byla malinová marmeláda rovnoměrně rozetřená po celém toustu. „Mami."

Odkašlala si. „No, ano, zlatíčko. Strejda Theo tady přespal, protože jsme řešili věci z práce a potom už bylo hodně hodin, víš? Dáš si čaj, nebo chceš kakao?"

„Theo s námi může jít na výlet," prohodil Nico a vrhl na tmavovlasého muže dychtivý pohled. Matčinu otázku snad ani nepostřehl.

„To bohužel nepůjde, Nico, já do práce dnes musím," odvětil Theo a nepatrně se pousmál. „Mimochodem, dobré ráno," popřál oběma a pak Hermionu rychle políbil do vlasů. Nicovi to neušlo a když na něj jeho matka vrhla rychlý pohled, skrčil se na židli a schoval se za krabici cereálií.

„Nasnídáš se s námi?" zeptala se Theodora Hermiona. Nico předstíral, že mu písmenka napsaná na zadní stěně krabice dávají smysl. Některá se mu velmi líbila. Různě se klikatila, nebo vypadala zkrátka zajímavě. Písmenka ho málem pohltila tak, že rozhovor Thea a Hermiony přestal vnímat. Rychle se vzpamatoval a dál je potají poslouchal.

„Bohužel ne, nestíhal bych to. Najím se rychle v práci. Když se staví Blaise, mám se ho zeptat, jestli za tebou nezajde?" zajímal se Theo a hůlkou si z předsíně přivolal světlé sako, které se Hermioně vždycky líbilo.

„To asi nebude třeba, nestojím o žádnou omluvu. Měl pravdu," povzdechla si smutně a vstala, aby se s ním mohla rozloučit. Konejšivě ji pohladil po tváři a věnoval jí povzbudivý úsměv.

„Nevyčítej si to. Udělali jsme, co jsme mohli. Jinak to nešlo," snažil se ji uklidnit. Hermiona pokrčila rameny a Theodore se k ní sklonil, aby ji mohl krátce políbit na rozloučenou. Nico opatrně vykoukl zpoza krabice; a právě včas, stal se tak svědkem jejich láskyplného polibku. Uculil se nad tím.

„Tak pa. Měj klidný den," popřála mu před odchodem a uhladila mu klopy saka. Přikývl a pramen vlasů se mu svezl do čela.

„Ahoj, Nico! A moc maminku nezlob!" dobíral si ho zvesela Theodore a ještě malému chlapci zamával.

Nicolas se zazubil. „Čau, tati!"

Hermiona i Theo ztuhli. Jako kdyby se z nich najednou stali sochy. Nott vypadal poněkud rozpačitě a Hermiona si hryzala spodní ret, mírně pobledlá v obličeji. Ani jeden z nich to ale nijak neokomentoval, pak si Theo odkašlal a popřál jim pěkný den, než odešel.

Hnědovlasá žena si pažemi objala trup a s obočím tázavě zvednutým vzhůru se podívala na svého syna. Nico se uculil. „Co je?"

„Tati? To myslíš vážně? Theo přece není tvůj táta," prohlásila Hermiona a trochu se zamračila. Posadila se zpátky ke stolu a propalovala chlapce pohledem.

„Ale mohl by," řekl poklidně a ta myšlenka mu vyčarovala úsměv na tváři. „Měl bych konečně tátu. Jako Panju! I ostatní děti ve školce mají tátu. A ty a Theo se přece máte rádi. No? Viděl jsem to," přiznal se bez okolků matce. Hermiona se trhaně nadechla.

„Ty jsi nás šmíroval, viď!"

„Theo by mohl být můj táta. Líbilo by se mi, kdyby byl můj táta," zasnil se Nicolas a Hermiona vzdychla.

„Ach, ale zlatíčko, o tom jsme už přece mluvili. Některé děti tatínka mít nemusí. A Theo... nevím, jak by se mu líbilo být tvým tátou -"

„Tak já se ho příště zeptám," skočil jí do řeči Nico a pokrčil rameny, jako by se nechumelilo.

Hermiona nevěřícně pokroutila hlavou. „Ty jsi neuvěřitelný, ty jeden uličníku."

•••

„Ten pán, co za tebou přišel, to byl ten Blaise, co ti pomohl a přivedl tě sem?" zeptala se znenadání Josephine, když s Violett seděly ve stínu vysokého stromu, jenž rostl na zahradě za domem, a četly si knížku. Tedy, četla pouze Josephine, protože Violett ještě číst neuměla, a tak jí předčítala nahlas.

Blonďaté děvčátko se nespokojeně zamračilo a trochu se od kamarádky odtáhlo. Josephine ji nechtěla nutit k tomu, aby jí řekla, co se stalo, ale byla zkrátka zvědavá. A tu zvědavost nedokázala jen tak potlačit.

„Já jsem neřekla, že za mnou přišel nějaký pán," snažila se z toho ještě vykroutit. Bylo jasně vidět, jak je jí ta situace nepříjemná.

Josephine se vševědoucně usmála. „To je pravda. Ty jsi sice nic takového neřekla, ale slečna Hillmanová ano. Poslouchala jsem ji."

Violett potichu zakňourala a začala si mačkat látku vínové sukénky. Jo pokroutila hlavou a chytila ji za ruce. „Já o tom nechci mluvit. Je zlý."

„Choval se k tobě špatně? Byl hrubý? Ublížil ti nějak?" ptala se starostlivě.

„Ublížil mi tím, že mi lhal. A že mě poslal sem," odpověděla jí uraženě. „Řekla jsem mu, ať jde pryč. Už ho nikdy nechci vidět!"

„Třeba s tebou chtěl zůstat kamarád," navrhla opatrně Josephine. O Blaisovi jí Violett vyprávěla, sice si tou dobou už nebyla jistá, co si o něm má vlastně myslet, vzpomínky na něj ale líčila velmi nadšeně, s živou jiskrou v očích. Jo pochopila, že jej má ráda. I přes to, co se stalo.

„Jenže kamarádi si říkají pravdu. Vždycky," stála si za svým tvrdohlavě. Josephine si vnitřně povzdechla.

„Možná to myslel dobře. Nechtěl ti ještě víc ubližovat. Třeba doufal, že se to všechno zase nějak spraví. Jednou to pochopíš, až budeš starší," řekla jí tajemně a když Violett nespokojeně nafoukla tváře, usmála se. „Tak co, budeme pokračovat ve čtení?"