Stíny minulosti ✔ | ᵇˡᵃⁱᵐⁱᵒⁿᵉ ᵗʰᵉᵒᵐⁱᵒⁿᵉ

𝟓𝟕.𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

❝ONA SI PROSTĚ ŽILA PO SVÉM.❞

Od rozchodu s Daphne Blaise pravidelně navštěvoval kavárny. Stal se z toho takový jeho zvyk. Ráno, odpoledne či večer přijít, vychutnat si hořkost onoho nápoje nebo sladkou vůni čaje, laškovně si zaflirtovat se servírkou a pak zase odejít buď domů, nebo do práce. Ohledně toho flirtování - občas měl menší výčitky, protože s Daphne se rozešel i z důvodu, že myslel na jinou ženu. A teď okukoval holky, jak se mu zlíbilo. Připomínal si ale, že se přece k nikomu neváže, že Hermiona se mu sice líbí, ale stále je zadaná. Tak proč by si nemohl dopřát to potěšení a tu a tam zažít nějaký ten románek na jednu noc?

„Blaisi? Jsi to ty?" Čistý, vysoký hlas patřící ženě by upoutal jeho pozornost, i kdyby jej neoslovila. Zbystřil, zvedl hlavu od novin a zjistil, že se dívá do známé tváře.

Byla to Mia. Ta dívka, kterou potkal na nástupišti toho dne, kdy utekl z domu. Ta dívka, která v sobě měla tolik vášně a nespoutanosti.

„Mio," vydechl překvapeně a vstal. Přestože se naposledy viděli před mnoha lety a strávili spolu jen pár hodin ve vlaku, i tak je k sobě pojilo něco jako přátelství. Bez dalších slov ho pevně objala, což ho překvapilo i potěšilo zároveň.

„Nikdy by mě nenapadlo, že tě zase potkám!" přiznala se mu, když se od sebe odtáhli a posadili se ke stolu. Blaise odsunul svou kávu i noviny a složil ruce na stůl. „Zmužněl jsi."

Ušklíbl se. „Zato ty jsi pořád stejná." Byla to pravda. Měla stejný účes jako před lety, v očích jí stále svítil ten nezkrotný plamen vášně a touhy po dobrodružství, možná jen obličej se jí změnil; rozzářil se jako první hvězda na obloze, nepochybně ze všech těch věcí a míst, které Mia viděla. Blaise mnohokrát přemýšlel, jaké by to asi bylo, kdyby tehdy odjel s ní. Na jednu stranu byl rád, že to neudělal, ale lhal by, kdyby tvrdil, že nyní jej dobrodružství nelákalo. Tehdy byl vystrašený a ještě příliš mladý, šrámy na jeho duši byly čerstvější než nyní. Něco takového by jej ani nenapadlo. Ale teď... Ne, to ne, to nejde. Sám pro sebe zavrtěl hlavou.

„Zase cestuješ různě po světě?" zajímal se, ale odpověď už tušil předem. Mia se usmála a vjela si rukou do vlasů. Zápěstí měla poseté spoustou barevných náramků a na dlani měla vytetované slunce.

„Ano. Na pár dní vždy zakotvím tam, kam mě vítr zavane. A nyní jsem zase v Londýně. Naposledy jsem tu byla toho dne, kdy jsme se potkali," prohlásila a ležérně se rozvalila na židli. Mie bylo zkrátka jedno, že má být to něžné pohlaví a u stolu má sedět řádně a ne jako pytel brambor. Ona si prostě žila po svém. To se Blaisovi líbilo.

„Jsem rád, že tě vidím," řekl jí upřímně.

„Chyběla jsem ti, co? Bylo mi to jasné hned, jakmile jsi vystoupil z kupéčka. Kdybys šel se mnou, nežil bys nyní tenhle přízemní život a stereotyp, co z tebe pomalu a pečlivě vysává všechnu energii. Všechny sny a touhy. Jak vždycky říkám, život se musí žít naplno. Alespoň v těch divokých letech dospívání," zazubila se. „Abys měl potom vnoučatům co vyprávět. Takhle jim řekneš jenom to, že jsi po ukončení školy nastoupil do nudného zaměstnání. Taková škoda, Blaisi. Byla bych skvělá mentorka," zasmála se.

Křivě se usmál. „O tom nepochybuji. Ale potkali jsme se ve špatný den."

„Žádný den není špatný. Každý den ti přinese něco nového, i když zažiješ špatné věci. A navíc, nepamatujeme si dny, pamatujeme si okamžiky. Takže je to spíš špatný okamžik," poučila ho Mia a pak se rozesmála. „Páni. A to jsem jen plácla to, co mi zrovna přišlo na jazyk."

„Byla bys vážně skvělá mentorka," přisvědčil Blaise.

„Já vím. Ale ještě pořád je čas. Pojď se mnou," navrhla mu dychtivě. Povzdechl si.

„To nejde."

„Ach ne. Stal se z tebe další nudný Brit. Brr. Tehdy jsem tě prostě měla odtáhnout, ať už by se ti to líbilo nebo ne. Měl jsi v sobě takový potenciál!" naříkala, jako kdyby snad šlo o konec světa. Nejspíš to bylo další z jejích hesel: naplno prožít každičký okamžik.

Blaise se musel smát. S Miou se opravdu cítil dobře. Člověk s ní dokázal na všechno zapomenout. „Škoda, že tu nezůstaneš. Mým přátelům by ses líbila."

„To mě těší. Ale moje boty se už nemůžou dočkat, až zase vyrazím na nějakou cestu," prohlásila Mia a láskyplně shlédla na své vysoké hnědé šněrovací boty. „Škoda, že je život tak krátkej. Chtěla bych navštívit všechna místa, co za to stojí. Takže úplně celý svět. Všechno je jedinečný a pomíjivý."

Blaise se pohodlně opřel o opěradlo židle a prsty zabubnoval o desku stolu. Pozorně si Miu prohlížel. „S tebou musí být skvělé půlnoční filosofické debaty."

„Můžu filosofovat, i když není půlnoc," ušklíbla se. „Tak co, nepůjdeš se mnou?" Když zavrtěl hlavou, pokračovala: „Je to kvůli práci? Holce?"

Povzdechl si. „To ne. Nebo - já nevím. Začínám žít život, po kterém jsem tak dlouho toužil. Konečně je to jednoduchý a umím v něm fungovat. Holka v tom není - teda, jen napůl. Někoho má."

„Třeba s ním není šťastná," navrhla Mia a on se zasmál.

„Blbost. Theodore je ta nejlepší volba, co existuje." Řekl to upřímně, bez trpkosti v hlase - chtěl Hermionu, ale zároveň si přál, aby byl Theo šťastný.

„Možná. Ale třeba není ta nejlepší volba pro ni," podotkla klidně. „Život je krátký. Moc krátký na to, abys lidem neřekl, jak se cítíš, co cítíš. Buď prostě upřímnej. To nejhorší, co se může stát, je to, že tě odmítne. Buď tomu půjdeš naproti, nebo se stáhneš a budeš si vyčítat do konce života, že jsi to neudělal."

„Ale já nechci být tím, kdo ty dva rozdělí." Bezmocně zavrtěl hlavou. Naklonila se k němu a chytila ho za ruku. Povzbudivě se usmála.

„Hele, za zkoušku prostě nic nedáš. Co když tě miluje i ona, ale ve vztahu zůstává jen proto, že se to od ní očekává, nebo že ho nedokáže ukončit? Blaisi, vesmír funguje hrozně zvláštně. V nejmíň nečekaný chvíli najdeš lásku. Vždycky, když to chceš vzdát, když si myslíš, že jsi na pokraji sil, ti do života vstoupí někdo, kvůli komu se donutíš dál bojovat, někdo, kdo ti tu chuť k životu pomůže znova najít. Pokud mají dva lidé být spolu, tak spolu skončí. Možná ne hned, ale třeba za dva roky. Najdou si k sobě tu cestu. Stačí vytrvat a nevzdávat to. Možná to bude těžký, možná to bude bolet. Ale bude to stát za to, protože od toho ten život je." Pohladila ho po ruce a naklonila se k němu ještě blíž, aby ho mohla políbit na tvář.

„Už půjdu, Blaisi. Beru se ustavičnou poutí. Co se má stát, to se stane. Věřím, že máš o čem přemýšlet. Tak to nezkaz. Nepromrhej tu šanci."