Padlá labuť

1. Kapitola

PADLÁ LABUŤ

1. Kapitola

Měla jsem sen. Původně nebyl můj, spíš mých rodičů, i když nevím, jestli víc mámy, která si představovala, že ze mě bude nejslavnější primabalerína ve státech a proto mě nechala zapsat do baletní školy, už když mi byly čtyři, nebo táty, který se po mámině smrti upnul na její největší přání.

Každopádně, od čtyř let jsem se začala věnovat baletu. Můj život byl prakticky jenom balet a nic víc. Většinou mi to nevadilo, protože při tanci jsem alespoň nemyslela na to, jak jsem osamělá. Což jsem doopravdy byla.

Můj táta byl podnikatel a nikdy neměl moc času, ale kvůli mně a mámě si občas trochu volna udělal. Když máma umřela, všechno se změnilo. Tátovi se zhroutil celý svět, protože mámu doopravdy miloval a udělal by pro ni cokoliv. Mně bylo tenkrát teprve pět, takže jsem nechápala co se děje a proč za mnou máma nepřijde, když je mi smutno. Několik prvních měsíců jsem každou noc, když jsem ležela v posteli, čekala s očima upřenýma na dveře, že se tam objeví, usměje se a začne mi vyprávět pohádku, jako to vždycky dělávala. Ale nepřišla. Už nikdy. A nepřišel ani táta, který kolem sebe vystavěl neprostupnou a vysokou zeď.

Jeden by řekl, že smrt člena rodiny ostatní členy spíše sblíží a upevní jejich vztahy, ale u nás to bylo přesně naopak. Táta se mnou přestal nejen komunikovat, ale i žít. Najal si hospodyni paní Santhisovou, která se o mě starala, zatímco on se upnul na svou práci.

Tehdy mě to opravdu trápilo a snažila jsem se být tátovi blíž, ale časem mi došlo, že on o to nestojí. Že nestojí o mě. Bolelo to, ale nemohla jsem s tím nic dělat.

Ten táta, kterého jsem si pamatovala z doby předtím, byl pryč. Nejspíš umřel spolu s mámou. Jediné co pro mě tenhle nový táta udělal, bylo, že mi platil taneční školu a to jenom proto, že si máma přála mít ze mě baletku.

Zhruba v sedmi letech jsem chtěla s baletem přestat, protože to bylo hrozně náročné, jak fyzicky tak psychicky. Trucovala jsem u sebe v pokoji a táta za mnou přišel a řekl: „Faith, tvoje máma si moc přála, aby z tebe byla baletka. Já si to taky přeju, protože vím, jak moc jí na tom záleželo. Tak buď hodná holka a začni zase trénovat. Máma se na tebe pořád dívá a určitě by ji mrzelo, kdybys její sen takhle zahodila." Cítila jsem se provinile a od té doby jsem baletu začala věnovat mnohem víc energie než kdy dřív.

Jestli jsem si myslela, že potom, co mi táta prozradil, co je jeho sen, se něco změní, byla jsem hloupá. Mohla jsem si myslet, že mu na mně záleží, ale jeho chování tomu nenasvědčovalo. Když mi bylo deset, založil mi vlastní účet, kam mi dával peníze. Nikdy se nestaral o to, za co je utratím. To byla moje věc a vzhledem k tomu, kolik vydělával, pro něj nebyl problém posílat mi měsíčně na účet nechutné částky.

Zřejmě si myslel, že nic víc nepotřebuju. Jen peníze.

Čas, který uplynul od té tragédie s mámou, nijak nezměnil tátův postoj ke mně. Spíš naopak. Cítila jsem, že v jeho chování se stále víc projevuje něco, co jsem nedokázala jasně definovat. Jako bych nebyla jeho vlastní krev, ale jen nějaký vetřelec, co se mu snaží nasáčkovat do života.

Definitivně se náš vztah podělal, když mi bylo patnáct. Přišla jsem domů z tréninku a našla tátu sedícího v obýváku, což bylo samo o sobě dost divné, protože se doma skoro nevyskytoval. Seděl tam s nějakou krabicí a v ruce držel polopázdnou lahev od whisky. Normálně bych asi řekla 'ahoj tati'a šla k sobě do pokoje, ale něco mi v tom tenkrát zabránilo. Byl to snad fakt, že táta na sobě neměl dokonale padnoucí oblek jako vždycky, ale jen obyčejné tričko a rozedrané džíny? Každopádně, jsem se rozhodla jít k němu. Pak jsem uviděla, co je to za krabici. Byla plná fotek - máminých fotek. V tu chvíli jsem si uvědomila, co je za den. Bylo to na den přesně deset let od té doby, co máma umřela. V krku se mi vytvořil knedlík a do očí se mi draly slzy, ale došla jsem až k pohovce a položila tátovi ruce na ramena. Chtěla jsem mu dát najevo, že jsem tady a že není sám. On se nejdřív předklonil, aby se zbavil mých rukou, pak se zhluboka nadechl, postavil se a otočil se na mě. Bylo to zvláštní, protože jsem si už ani nepamatovala, kdy se na mě naposledy podíval. Jeho pohled byl plný bolesti a vzpomínek, ale bylo v něm i něco víc. Zlost? Nenávist? Podívala jsem se mu zpříma do očí a poznamenala: „Ahoj tati."

„Ahoj", odpověděl, ale tón jeho hlasu nebyl o nic přívětivější než jeho pohled.

„Mohli bychom dát některé ty fotky zvětšit a pověsit je na zeď, co říkáš?", šeptla jsem a pokusila se o úsměv.

„Běž pryč," zabručel a posadil se zpátky na pohovku.

Jeho slova mě zarazila, ale vzpamatovala jsem se a pokračovala najednou rozčileným hlasem: „Proč se ke mně takhle chováš? Nemůžeš alespoň předstírat, že nejsem jen parazit, co ti otravuje život?! Taky jsem ji měla ráda a chybí mi. Nejsi jedinej, kdo se cítí mizerně, tati," to už jsem na něj skoro křičela.

„ Je to tvoje chyba," vydechl opilým hlasem.

„Cože? Co přesně je moje chyba, tati?"Jeho slova mě dokonale zmátla, ale bylo mi jasné, že není tak opilý, aby nevěděl, co říká.

Prudce se postavil, zpražil mě naštvaným pohledem a zařval: „Všechno! Všechno je to tvoje chyba! Kdybys nebyla tak sobecká, byla by pořád tady a zdravá!"

Nemohla jsem uvěřit, že to opravdu řekl. Sobecká? V životě už jsem slyšela spoustu ošklivých věcí, ale tohle bylo asi to nejhorší. Opravdu mě obviňoval z toho, co se stalo? Nechtěla jsem brečet, ale ty slzy se prostě vydraly ven a začaly se mi kutálet po tvářích. Ještě nikdy mi takhle neublížil. Nikdy.

„Takže chceš říct, že to já můžu za to, že máma dostala rakovinu? Řekni, ohledně čeho přesně jsem se chovala sobecky?"

Moje slova ho nejspíš naštvala, protože najednou přistoupil až ke mně a chvíli to vypadalo, že by mi nejradši vrazil facku. Místo toho se ale zhluboka nadechl a zařval: „Pořád ses dožadovala její společnosti, nenechalas ji ani na chvilku odpočinout! Byla ve stresu a unavená, proto se jí udělal ten nádor!"

„Starala se o mě jako se každá správná máma stará o svoje dítě, jenže normální mámě pomáhá taky táta. Ale tys musel pořád pracovat!" křičela jsem na něj.

Ale vypadalo to, že mě ani neposlouchal a pokračoval v tom obviňování: „A místo toho, aby šla včas na operaci, zůstala doma s tebou!" Ta poslední slova po mně skoro plivnul. Doslova jsem cítila, jak z nich sálá nenávist. Chtěla jsem mu na to ještě něco říct, ale nemohla jsem. Přes slzy a knedlík v krku jsem nemohla najít svůj hlas. Jeho slova mi pořád zněla v hlavě a bodala mě jako nůž přímo do srdce. V tu chvíli jsem ho nenáviděla. Nenáviděla jsem ho za to, že říká tak hnusné věci a nenáviděla jsem ho za to, že mě nutí cítit se provinile kvůli tomu, co se stalo mámě.

Utekla jsem k sobě do pokoje a zamkla za sebou dveře. Často jsem si připadala sama, ale nikdy ne tak moc. Najednou mi došlo, že nemám žádnou rodinu, protože rodina se k sobě takhle nechová.

Chtěla jsem odejít pryč a už se sem nikdy nevrátit, ale skutečnost, že nemám kam jít, mi v tom zabránila. Byla jsem na dně. Neměla jsem rodinu, přátele a teď už ani domov.