Padlá labuť

25. Kapitola

25. Kapitola

Po skoro třech týdnech v Nemocnici svatého Patrika, které se mi slily do jedné nekončící noční můry, konečně přišla změna. Doktoři usoudili, že už se můj stav natolik zlepšil, aby mohli odstranit šrouby z mé nohy. Nejspíš bych měla mít radost, že všechno probíhá bez komplikací, ale vidina minimálně půl roku o berlích plus náročná cvičení s fyzioterapeutem mi poněkud kazila vyhlídky.

Brzy nastala další změna - převoz do zotavovacího centra ve Stantonu. Moderní budova a areál s krásným parkem možná vytvářely pro oko kolemjdoucích dojem příjemného prostředí, ale velký rozdíl oproti nemocnici to nebyl. Holé pokoje s jednou postelí, nočním stolkem, židlí a oknem do zahrady, personál v bílých uniformách, ordinace, vyšetřovny a rehabilitační místnosti.

Vzhledem k tomu, že Stanton leží asi 50 kilometrů od mého domova, cítila jsem se tam mnohem víc osamělá než kdy dřív. Nikoho jsem tam neznala a ani jsem se je nesnažila poznat a paní Santhisová, která mě předtím navštěvovala prakticky každý den se ukázala maximálně dvakrát týdně.

Často jsem propadala depresím a stavům naprostého zoufalství, protože co jiného mi zbývá, když celé dny ležím v posteli a zírám do stropu? Nohu mám sice už jen v dlaze, ale s rehabilitací stejně dřív než za měsíc nezačnu.

Jednoho naprosto běžného dne se na chodbě ozval hlasitý hovor připomínající hádku, který upoutal mou pozornost. Ten hlas znám.

"Musíte mě tam pustit. Potřebuju s ní mluvit," křičel muž celý bez sebe zlostí.

"Promiňte, ale v tomhle stavu vás k ní pustit nemůžu. Až se uklidníte," oponovala mu nuceně klidným hlasem jedna ze sester.

Muž pravděpodobně ignoroval ji i její následné volání, protože jsem slyšela rychlé kroky přibližující se k pokoji. Dveře se prudce rozrazily a v nich stál můj otec v dokonale padnoucím obleku jako vždycky. Z očí mu létaly blesky a chřípí se mu chvělo.

Šokovaně jsem na něj zírala. Od toho dne před nehodou jsme se neviděli, protože prý měl moc práce a nenašel si chvilku ani na to, aby mi zavolal, o návštěvě nemluvě.

"Mluvil jsem s doktorem." Přešel rovnou k věci. Ani nepozdravil. Nejspíš už zase pospíchal do práce. Jak typické.

"To sis vzpomněl brzo." Vážně si s doktorem promluvil až teď? Čekal skoro měsíc, než se začal zajímat o stav své dcery? Zasáhlo mě to hluboko do srdce jako ostrý nůž, ale snažila jsem se, aby nic nepoznal.

"Faith, to bylo tak nezodpovědné! Nezodpovědné a hloupé." Zabouchl dveře a začal rozčileně přecházet po místnosti. "Mělas před sebou krásnou budoucnost a všechno jsi to zahodila!" Hněv ho úplně ovládl. Házel po mě všechna ta obvinění jako bych spáchala hrdelní zločin a zdaleka ještě neskončil. "Máma by byla zklamaná." Jak se opovažuje tahat do toho mámu? Dělá to pořád. Moc dobře ví, že tím mi ublíží víc než kdyby mi dal facku a možná právě proto to říká. Nesnáším to.

"Věřila v tebe a ty se jí takhle odvděčíš. Zničila sis život, holčičko."

Snažila jsem se zadržet slzy, ale nedařilo se mi to a jako vodopády se mi řinuly z očí. "Myslíš, že to nevím?" křičela jsem na něj nazpátek. "Jo, mám zničený život, ale copak jsem to mohla ovlivnit? Já jsem neřídila, tati." Byla chyba nastoupit do toho auta, ale kdo mohl tušit takový konec? Chtěla jsem se jen dostat domů.

Táta se zastavil před postelí a upravil si kravatu. "Tohle nejsi ty. Co se stalo s mojí dcerou, kterou jsem znal?"

Znal? "Znal? Tati, copak tys mě někdy znal? Je ti ukradený co dělám, jak se mám, co se mi líbí a co ne. Ty vůbec nemáš tušení, kdo jsem."

Poprvé v životě mému otci došla slova. Jen na mě zíral svýma chladnýma šedýma očima a nic neříkal. Věděl, že mám pravdu.

Když se konečně vzpamatoval, znovu si upravil kravatu a přistoupil blíž. "Zklamalas mě, Faith. Nestojím o takovou dceru." Jeho šeptaná slova mě zasáhla tisíckrát víc, než když křičel.

Moje řasy rychle kmitaly nahoru a dolů, jako by se snažily probudit mě z ošklivého snu, ale bohužel, tohle není sen. Opravdu se to děje. Opravdu to řekl. Zvedla se ve mně prudká vlna vzteku, která dočasně vyřadila můj mozek z provozu. "Já zase nestojím o takovýho tátu! Nikdy jsi tady nebyl, když jsem tě potřebovala. To ty jsi sobeckej. Vůbec ti na mě nezáleží." Jakmile ze mě začala létat všechna ta roky potlačovaná slova, nedokázala jsem je zastavit.

"Nestojíš o takovou dceru, jako jsem já? Fajn. Už ti nebudu dál překážet v tvém dokonalém životě." Natáhla jsem se k nočnímu stolku, ze kterého jsem vydolovala peněženku. Chvíli jsem se v ní přehrabovala, až mi konečně do ruky přišla černá platební karta. Hodila jsem ji přímo do tátova zaraženého obličeje. "Přístup k účtu pořád máš, je to tak? Teď už nás nespojuje vůbec nic, takže běž pryč...prosím."

Po mých posledních slovech se táta otočil na podpatku a prásknul za sebou dveřmi. Odešel. Beze slova, bez rozloučení. Prostě zmizel. Odstřihnout svoje jediné dítě pro něj bylo stejně snadné jako vyhodit papír do koše...Smutné.

Rozhovor s tátou mě zničil. Zničil mě tak moc, že ani slzy by nedokázaly odplavit tu bolest, kdyby mi nějaké zbyly. Chtělo se mi brečet, protože pláč sice nedokáže rány zahojit, ale dokáže léčit a uklidňovat. V soli těch nejsmutnějších slz se rozpustí všechny emoce, až zůstane jen prázdná otupělost a po té jsem toužila nejvíc. Právě skončila jedna etapa mého života, ale problém byl, že jsem se necítila připravená začít novou. Nejsem připravená udělat tlustou čáru za svou zpackanou a nešťastnou minulostí a pohnout se dopředu. Navíc nemám ani nejmenší tušení, kam by to dopředu mohlo vést.
________________________________
Moc se omlouvám, za nedostatek vztahových scén v posledních kapitolách a slibuju, že už brzy se to změní ;) mějte se mnou prosím ještě trpělivost :D
PS: Samozřejmě bych chtěla moc a moc poděkovat všem, kterým se můj příběh líbí a kteří vydrželi až tak daleko. Vážím si toho a děkuju :)*
A ještě jedna informace - další kapitolu přidám pravděpodobně později než obvykle, protože jedu na Slovensko a nejspíš nebudu mít moc příležitostí psát...mějte se krásně ;)*