Padlá labuť

28. Kapitola

28. Kapitola

"Ahoj," ozvalo se mi za zády. Zavřela jsem oči a přála jsem si, aby to nebyl ten, kdo si myslím. "Hledal jsem tě pod tvým stromem." Sakra. Doufala jsem, že když se zašiju jinam, nenajde mě.

Otočila jsem hlavu a střetla jsem se s Jakeovýma oříškovýma očima. Jakmile se naše pohledy setkaly, tvář mu rozzářil široký chlapecký úsměv. Musela jsem se hodně ovládat, abych mu ho nevrátila. "Co tady zase děláš?"

Obešel lavičku a posadil se blíž, než by mi bylo milé. Jednu paži si přehodil přes opěradlo a natočil se čelem ke mně. "Proč sedíš tady?" ignoroval mou otázku. "Čekáš na někoho?"

Odsunula jsem se o pár centimetrů z jeho těsné blízkosti, na což reagoval úšklebkem a potřesením hlavou. "Ne, nečekám."

"Škoda. Myslel jsem si, že čekáš na mě."

"Nefandi si."

"Sebedůvěra je základní pilíř úspěchu," poznamenal s pokrčením ramen.

"Jo, o tom něco vím." Okamžitě jsem svojí poznámky litovala, protože spustila Jakeův psychologický radar.

"Co tím myslíš?"

"Nic. Zapomeň, že jsem něco řekla," utnula jsem ho rychle.

"Fajn. Nechceš o tom mluvit. To respektuju, ale nesnaž se mi namluvit, že o nic nejde." Zase se přisunul blíž, až jsme se skoro dotýkali stehny.

"Hele, drž se zpátky nebo už za chvíli nebudu mít kam couvat." Seděla jsem skoro na kraji lavičky a další posun by znamenal nekontrolovatelný pád k zemi.

"Na to právě spoléhám. Konečně budu moct sedět tak blízko tebe, jak jen budu chtít," zasmál se chraplavým smíchem.

Smála jsem se s ním a bouchla ho do ramene.

"To mělo jako bolet? Mlátíš jako holka," utahoval si ze mě a předstíral, že si tře bolavé rameno.

Zasmála jsem se ještě víc, až se ozvala má zlomená žebra. Sykla jsem bolestí a ruka mi vystřelila k hrudníku.

Jake vyplašeně sledoval můj bolestně stažený obličej. "C-co je? Jsi v pořádku?"

Bolest pomalu odeznívala. "Jo, už je to dobrý. Jen bych se asi neměla tak moc smát."

"To je škoda, protože máš krásný úsměv," zašeptal sotva slyšitelně.

"Přestaň," zakroutila jsem hlavou a vlasy mi přepadly do obličeje. Bylo by tak snadné mu uvěřit. Pustit ho k sobě blíž. Ale nemůžu. Je příliš brzo po tom, co se stalo s...ním. Nechci udělat podruhé stejnou chybu a znovu za ni tvrdě zaplatit. Sice není snadné chovat se chladně a odměřeně k tak přátelské osobě, jakou je Jake, ale rozhodně je to bezpečnější, než mu slepě důvěřovat.

"Můžu se na něco zeptat?" přerušil ticho, které se mezi námi rozhostilo.

Pokrčila jsem rameny. "Když řeknu ne, stejně se zeptáš, tak co."

"To je fakt," uchechtl se. "Takže, jedna věc mi vrtá hlavou...proč jsi tady pořád sama? Nikdy jsem neviděl, že by za tebou někdo přišel a zdá se mi to divný."

"To opravdu není tvoje věc," zamračila jsem se.

"Máš pravdu, ale stejně jsem se musel zeptat. Doufal jsem, že se konečně trochu otevřeš, protože by ti to pomohlo. Svěřit se, vypovídat. Nevěřila bys, jak je to osvobozující." Zase začíná s těmi svými rozbory.