Padlá labuť

56. Kapitola

56. Kapitola

Světla světa se pomalu ztrácela ve tmě a výšce, kterými si letadlo razilo cestu směrem k prosluněné Kalifornii. Ze všech stran se ozývalo jen tiché pochrupování a hlasité oddechování cestujících. Nemusela jsem se ani moc snažit všechny ty zvuky vytěsnit. Šlo to samo.

Seděla jsem schoulená na svém sedadle, nohy přitažené k hrudníku, a dívala jsem se na temnotu za okýnkem. Sem tam mi po tváři přeběhla zbloudilá slza, protože jsem se opravdu cítila pod psa. Jedu za svým tátou, který je vážně nemocný, a přitom ani nevím, jestli mě chce vidět. Možná mají kluci pravdu a všechno bude po mojí návštěvě akorát horší. Při vzpomínce na jejich ustarané a prosebné obličeje mě znovu přemohl pláč, který přilákal starostlivou letušku.

,,Jste v pořádku?" zašeptala, aby nevzbudila ostatní cestující. Ačkoliv nemohla být o moc starší než já, skláněla se nade mnou skoro s mateřskou něhou v hlase.

Obrátila jsem k ní zrak, jestli je to ta samá letuška, která mi tutéž otázku položila už dvakrát. Byla. Pokusila jsem se o úsměv, ale hádám, že to spíš vypadalo jako škleb z bolesti při mučení.

,,Nic mi není," zašeptala jsem zpátky, ale tentokrát se nenechala tak snadno přesvědčit.

Dlouze se mi zadívala do tváře, což v té tmě nemohlo být vůbec jednoduché a také se pousmála. Nutno uznat, že její pokus dopadnul o něco lépe než můj. ,,Kdybyste něco potřebovala, tak..."

,,V kolik budeme přistávat?" vpadla jsem jí neomaleně do řeči. Nechtěla jsem ji zase odbýt a nenapadlo mě nic jiného, v čem by mi zrovna ona mohla pomoct.

,,Asi za půl hodiny," informovala mě a když jsem jí poděkovala, odplížila se tiše do kabiny.

Znovu jsem upřela zrak na temnotu všude kolem a pocítila jsem divný tlak na hrudi. Za půl hodiny budu zase tam. Na místě, které pro mě bylo útočištěm i bojištěm. Skrýší i vězením. Na místě, které jsem milovala a nenáviděla zároveň.
*

Před mýma unavenýma a ubrečenýma očima se ze tmy rýsoval velký dům. Náš dům.

Bylo to, jako bych se vrátila v čase. Jako bych odsud snad ani neodešla. Nic se tu nezměnilo. Vešla jsem na dřevěnou verandu a zaklepala.

Nečekala jsem dlouho a dveře se rozletěly dokořán. Stála v nich paní Santhisová ve volném tričku a kraťasech částečně zakrytých puntíkovanou zástěrou. Vlasy měla rozcuchané a z ledabylého drdolu jí vylézalo několik pramenů vlasů protkaných stříbrem. Vypadala starší, než doopravdy byla, což určitě zavinil stres ze současných událostí.

Než jsem stihla cokoliv říct nebo udělat, přitáhla si mě do náruče a pevně mě objala. Najednou už jsem nepochybovala o správnosti svého rozhodnutí. Bylo nad slunce jasné, že nikde bych teď neměla být spíš než tady. V Kalifornii, se svou rodinou.

,,Ach, holčičko, jsem tak ráda, že jsi přijela," prohlédla si mě na délku paží. Měla bledou a unavenou pleť. Určitě už bůhvíjak dlouho nespala.

Místo odpovědi jsem se znovu schoulila v její láskyplné náruči, která mi byla domovem víc než cokoliv jiného. Až doteď jsem ani netušila, jak moc mi celou dobu v Iowě chyběla.

Když jsem prošla domovními dveřmi, jako by na mě dýchla veškerá minulost prožitá v těchto zdech. Cítila jsem se najednou stísněně, až klaustrofobicky. Ty vzpomínky. Všechno se mi začalo vracet. Táta, který na mě křičí, obviňuje mě. Propaluje nenávistnýma očima to jediné, co mu máma zanechala - svou dceru.

Zarazila jsem se a vytřeštěnýma očima bloudila kolem sebe. Snažila jsem se najít něco, co by mi vrátilo alespoň kapku mého klidu, ale nešlo to.

Udělala jsem pár kroků zpátky ke dveřím. Marry na mě vrhla nechápavý pohled, ale já jsem jí to nedokázala vysvětlit. Pomalu jsem kroutila hlavou ze strany na stranu a pořád couvala pryč směrem k verandě.

,,Já...nemůžu," setřela jsem si rozklepanými prsty slzy z tváří. ,,Nezvládnu to," zavrtěla jsem znovu hlavou, otočila se na podpatku a vyběhla ze dveří do svěží, horké noci. Takové, jakou už jsem dlouho nezažila a doufala, že už nikdy nezažiju.

Nereagovala jsem na její zmatené volání. Nemohla jsem se zastavit. Nemohla jsem se vrátit. Možná to zní nelogicky, hloupě, dětinsky a co já vím, jak ještě, ale nemůžu se tam vrátit. Prostě nemůžu.

Přespím v hotelu a hned ráno půjdu do nemocnice. Půjdu a doufám, že konečně vyřeším svou minulost. Máme si toho s otcem tolik co říct.
___________________________________________
Dnes trochu kratší díl, ale myslím, že to zas tak neuškodí :D Následující události budou pravděpodobně na dlouhé lokte, takže jsem se rozhodla věnovat jim celou kapitolu, protože se mi moc nehodí to rozdělit, ale zase vás nechci zatěžovat dílem na 2000 slov :D

Moc mě těší váš zápal a vaše odezvy ať už v podobě hlasů nebo neustále rostoucího počtu přečtení. Je to krásný pocit a já jsem vám za něj nesmírně vděčná :)*