Padlá labuť

69. Kapitola

69. Kapitola

Vrazil jsem do našeho bytu a volal její jméno, ale neodpovídala. Na gauči se válela její zmuchlaná peřina, což naznačovalo, že rozhodně nespí. Nebo aspoň ne ve svý posteli.

Nakouknul jsem do svojí a pak i do Aaronovy ložnice, ale taky nic. Začínal jsem propadat panice. Tohle není dobrý. Tohle sakra není dobrý.

Zkoušel jsem jí volat znova a znova, ale nebrala mi to, takže ten divnej pocit v žaludku bobtnal pořád víc a víc. Snažil jsem se vzpomenout si na všechny místa, kam chodila, o kterých mluvila, který pro ni byly důležitý. Nenapadlo mě ale ani jediný zatracený místo, kam by mohla vyrazit.

A pak mi to došlo.

,,Když je mi mizerně, dívám se na noční oblohu. Nahoře, v tom nekonečném prostoru, se všechny problémy zdají tak bezvýznamně malé..."

Hvězdy. No jasně, šla se dívat na hvězdy.

Schody jsem bral po dvou a v duchu se modlil, aby můj úsudek byl správnej. Nevím, kde jinde bych ji měl hledat a zbláznil bych se strachy, kdyby zůstala někde sama.

Ovanul mě ledovej noční vzduch, když jsem udělal první krok na střechu. Nemusel jsem se rozhlížet moc dlouho a uviděl jsem ji. Seděla na něčem, co vypadalo jako betonová krychle, ale fakt jsem se nestaral, co to bylo.

Seděla tam s rukama v klíně celá schoulená. Vlasy jí ve vlnách splývaly skoro do pasu a usazovaly se v nich bílý chomáčky sněhu. Nevšimla si mě, protože seděla zády, takže jsem měl čas rozmyslet si co dál. Ale nejsem zrovna fanoušek rozmejšlení.

,,Faith," vydechl jsem měkce. Z pusy mi kromě slov vyšel ještě obláček páry. Byla fakt zima. Doufám, že tady neseděla, už když mi volala.

Při zvuku mýho hlasu se otočila. Její oči byly celý červený a mokrý. Když mě poznala, zatvářila se zmateně a rozklepanými prsty si setřela slzy z tváří. Celkem zbytečně, protože se pořád tvořily další. ,,Tysone, co...tady děláš?" zajíkla se.

Přešel jsem k ní a posadil se. Pořád jsem nevěděl, co jí chci říct, ale na tom nezáleželo. Nezáleželo na ničem jiným, než že je tady a v pořádku.

,,Mohl bych se ptát na to samý," neubránil jsem se úšklebku. Bylo snazší se smát, když jsem věděl, že se jí nic nestalo. Myslím, jako že není zraněná. Fyzicky zraněná.

,,Nevidíš? Slavím Vánoce," zamávala mi před očima skoro prázdnou flaškou bůhví od čeho. Etiketa se stala obětí jejích pěstěných nehtů a roztrhaná se povalovala na zemi.

Chňapnul jsem po flašce a bez většího odporu ji získal. ,,Tak jo, myslím, že bysme měli tuhle party přesunout domů. Souhlasíš?"

Posunula se tak blízko, jak jen to šlo a opřela si hlavu o moji hruď. ,,Ne," zahučela tiše, ale rozhodně.

,,Ne?"

,,Ne. Chci zůstat tady," našpulila pusu.

Připomněla mi moje sestry, když mě nutily hrát si s panenkama a já nechtěl. Myslet na ně a vidět jejich ublížený obličeje, když jsem jim oznámil, že jedu pryč, mě bolelo, ale ne tak jako slyšet Faithino zoufalství.

Zatřásl jsem hlavou, abych si ji vyčistil. Faith ke mně zvedla oči a krátce se zasmála. ,,Máš nos jako Rudolf. Ten sob," vysvětlila, protože jsem pořád nechápal.

Pomalu mi docházela trpělivost a taky tělesný teplo, takže jsem se rozhodl přestat vybavovat a začít jednat. ,,Jdu domů a ty taky."

Dřív než se stihla ohradit jsem ji chytil kolem pasu a vytáhl na nohy. Ztratila rovnováhu a trochu se zapotácela. Povzdechl jsem si a sehnul se, abych ji mohl popadnout do náruče.