Padlá labuť

10. Kapitola

10. Kapitola

„Faith, můžeš ještě na chvilku?" zavolala na mě Sarah, když skončil trénink a všichni se trousili ze sálu.

„O co jde?"

Znáš Malcolma Dudleye? Bydlel tady u nás ve městě, než se loni přestěhoval do L. A. kam nastoupil na univerzitu."

Malcolm Dudley? Svraštila jsem obličej a pátrala v paměti, protože mi to jméno bylo povědomé. „Jasně, Malcolm. Bydlel v naší ulici,"  vzpomněla jsem si nakonec. Co si pamatuju, byl Malcolm vždycky velmi nadaný. Nedivím se, že ho vzali na baletní školu až v L. A.

Je o dva nebo tři roky starší. Když jsme byli malí, chodili jsme si hrát na pláž a on se o mě vždycky staral, jako bych byla jeho malá sestřička. Na základce jsme si pořád ještě docela rozuměli, ale už to nebylo jako dřív, protože se na mě přestal dívat jako na sestru, ale já na něj jako na staršího bratra ne. 

„Výborně, takže ho znáš?"

„Jo, dřív jsme se spolu docela bavili, ale to už je fakt dávno. Proč tě to zajímá?" zeptala jsem se zvědavě.

„Skončil mu semestr a vrátil se domů za rodiči. Včera jsme se potkali a on mi říkal, že dostal nabídku vystupovat na festivalu ve Fullertonu, ale onemocněla mu partnerka, takže shání někoho na záskok. Nabídla jsem mu, že se zeptám jedné skvělé baletky z mého oddílu, jestli by mu nepomohla. Tak co ty na to?" chtěla vědět.

Chvíli jsem na ni jen oněměle zírala. Nechtělo se mi tomu věřit, ale nakonec jsem se vzpamatovala a odpověděla: „Sarah, to je úžasné! Řekni mu, že to beru." 

„To ráda slyším," usmála se. „Tak já mu zavolám a pak ti dám vědět co a jak. Zatím se měj," rozloučila se a začala si balit věci.

Vyběhla jsem z budovy a honem spěchala k autu. Měla jsem ohromnou radost a potřebovala jsem se o ni nutně s někým podělit. Táta nepřicházel v úvahu, jeho to absolutně nezajímá, Nicole jela s rodiči za babičkou do Colorada, takže už zbýval jen jediný člověk - Bryan. 

Mrkla jsem na hodiny na palubní desce. Skoro půl třetí. To znamená, že za 20 minut mu začíná trénink. Prázdniny už skoro končily, takže fotbalový tým se musel připravovat na následující sezonu.
Bryan sice letos maturoval, ale nechystal se na vysokou, protože se rozhodl otevřít si s kamarádem surfařský obchod, takže mohl zůstat v místním týmu.

Když jsem dorazila na stadion, zrovna vbíhala na trávník skupinka vysportovaných kluků v modro-bílých dresech. Přejížděla jsem očima z jednoho na druhého a snažila se mezi nimi najít Bryana, ale evidentně tam nebyl.

Jeden ze skupiny si mě všimnul a blýsklo mu v očích. Naklonil se ke druhému a něco mu říkal. Pak se otočil a šel směrem ke mně.

„Čau, kočko," řekl sebevědomě a sjel mě očima. „Co dělá taková slečinka na fotbalovým tréninku?"

Vážně nechápu, co mu propůjčuje takové sebevědomí, protože vypadal jako Nelson Muntz ze Simpsonů, a to bych chudáka Nelsona možná ještě urazila. Usilovně jsem se snažila zakrýt znechucení ve svém hlase, když jsem mu s úšklebkem odpovídala: „Slečinka tu na někoho čeká, tak se zase vrať za kamarády."

Vypadalo to, že chce nějak pokračovat v rozhovoru, ale přerušil ho hrubý hlas za jeho zády: „Hele, kámo, zařaď zpátečku. Na tu stejně nemáš a krom toho už je zadaná."

Vzhlédla jsem od slizouna a střetla se s Bryanovýma naštvanýma očima. Možná trochu přeháněl, protože ten kluk na mě jen promluvil, ale bylo to hezké.