Padlá labuť

50. Kapitola

50. Kapitola

,,Faith, co je s tebou?'' zamával mi Jake rukou před očima. Seděl na barové stoličce a před ním stála prázdná sklenice. Jak dlouho je asi prázdná?

,,Cože?'' probrala jsem se konečně z transu. ,,Ehmm, promiň. Na chvilku jsem se zamyslela,'' věnovala jsem mu letmý omluvný úsměv.

,,Na chvilku?'' nadzvedl obočí. Pak si složil ruce pod bradou a díval se mi zhluboka do očí. Bez mrkání. Snaží se mě snad zhypnotizovat? ,,Co se děje, vílo?'' opakoval ustaraně.

,Nic, jen...'' povzdechla jsem si a odložila teď už dokonale umytou skleničku. ,,A neříkej mi tak,'' pokusila jsem se skrýt úsměv. Už dávno mi to oslovení nevadilo. Byla to spíš záležitost zvyku.

,,Hezký pokus,'' pokýval uznale hlavou. ,,Ale pořád chci vědět, proč už pomalu čtvrt hodiny myješ jednu sklenici, nemluvíš a díváš se, jako bys ani nevěděla kam.''

Zkoumala jsem jeho odhodlaný výraz. Nedá mi pokoj, rozhodně ne. ,,Jde o mou semestrální práci,'' povzdechla jsem si rozladěně a zamračila se na blyštivé sklo skleničky. ,,Pomalu ale jistě se blíží termín odevzdání a já jsem se zasekla na mrtvém bodě.''

,,Jaké máš téma?'' vyzvídal, jako by mi snad chtěl pomoct. Roztomilé.

,,Záměny sociálních rolí a jejich vliv na rozvoj jedince,'' povzdechla jsem si znovu, tentokrát s větší stopou beznaděje v hlase. Zpočátku se mi to zdálo jako dobré téma, ale... Je tam to Ale.

,,Co to proboha je?'' vykulil oči a vrtěl hlavou ze strany na stranu.

Postavila jsem před něj další pivo a vrhla jsem se na utírání dalších sklenic. Přitom jsem přemítala, jak mu to jen srozumitelně vysvětlit. Není to složité, jen to tak zní. ,,No...to je třeba tvůj případ,'' ukázala jsem na něj utěrkou.

Zrovna upíjel ze svého piva a zaskočila mu pěna, tak ho moje vysvětlení překvapilo. ,,Jak...to myslíš...můj případ?'' kašlal.

,,Myslela jsem na tebe a Zoey,'' pokračovala jsem opatrně. Nechtěla jsem ho urazit nebo vyděsit. Většina lidí si myslí, že když na ně sedí nějaký psychologický termín, hned je s nimi něco v nepořádku. A jak vidím, Jake je jeden z nich. ,,Jsi její bratr, ale nechováš se tak. Chováš se jako její opatrovník...jako...jako táta. A tomu se říká záměna rolí.''

Nakrabatil čelo a přemýšlel. ,,Takže když se snažím, aby byla šťastná, je to vlastně špatně?'' hodil po mně ošklivý pohled, až jsem ucukla.

,,Ne, ne. To jsem tím říct nechtěla. Tímhle se právě zabývám ve své práci. Hledám hranici mezi tím, kdy je to správné a kdy už ne,'' chlácholila jsem ho rychle, aby nedošlo k dalšímu nedorozumění.

Vypadal, že ho to trochu obměkčilo, ale ne úplně. ,,A co jsi zjistila?''

,,Že je velmi tenká,'' zamračila jsem se nešťastně. ,,Někdy se to ani nedá rozlišit, protože záleží na úhlu pohledu,'' sklopila jsem zkroušeně hlavu. Jsem v háji. Nikdy to nenapíšu tak, aby mi známka nepokazila průměr. Průměr, který rozhodne, jestli dostanu částečné stipendium na příští semestr.

Pod bradou se mi objevil Jakeův prst a donutil mě k němu zvednout zrak. ,,Možná znám někoho, kdo by ti mohl pomoct,'' usmál se.

,,Opravdu? To bys mi zachránil život, Jakeu,'' oplatila jsem mu úsměv. ,,Kdo je to?'' vyzvídala jsem, teď už zase s nadějí v hlase. Možná ještě není všechno ztracené.

,,Moje máma,'' odpověděl prostě.

Jeho máma? Na vlastní rodinu čas nemá, ale měla by pomáhat cizí holce? Proč by to proboha dělala? Pro moje krásné oči?

,,Už to párkrát dělala, nemusíš mít obavy, že bys ji otravovala,'' uhodl přesně moje obavy.

,,Ale...''

,,Žádný ale,'' položil mi prst na rty, aby mě umlčel. Tohle sis mohl odpustit, příteli. ,,Zavolám jí a domluvím to.'' Jeho tón nepřipouštěl žádné námitky. Prostě to bral jako hotovou věc, tak mi nezbývalo nic jiného, než udělat totéž.
*
,,Dobrý den, hledám doktorku Patcherovou,'' zaťukala jsem na otevřené dveře lékařského pokoje v Lindonově ústavu pro duševně choré, kde pracovala Jakeova matka.

Jediná obyvatelka pokoje, štíhlá žena v bílém plášti s přátelským, ale poněkud unaveným a nedostatkem odpočinku předčasně zestárlým obličejem, vstala ze židle a natáhla ke mně ruku. ,,Tak to jsi tu správně, Faith,'' usmála se, až jí z tváře vystoupilo několik dalších vrásek. ,,Jacob mi o tobě vyprávěl,'' odpověděla na mou nevyslovenou otázku a ukázala na kožené křeslo před sebou. Posadila jsem se a ona si sedla do toho druhého. ,,Tak. Jacob říkal, že potřebuješ pomoct se semestrální prací,'' upřela na mě oříškové oči. Úplně stejné jako ty jeho.

,,A-ano,'' vzpamatovala jsem se a usmála se na ni. ,,Moc vám děkuju, že jste si na mě udělala čas, paní Patcherová.''

,,Prosím, říkej mi Denise,'' zamračila se jako děcko, které nechce, aby lidé používali jeho hloupou přezdívku. ,,Tady mi tak říkají všichni,'' usmála se pak přívětivě. Postřehla jsem v jejím úsměvu některé Jakeovy rysy, ale jen nepatrně. Pravděpodobně bude spíš po otci.

,,Jaký je tvůj hlavní obor?'' zeptala se po chvilce. Z očí jí čišela nefalšovaná zvědavost a zájem. Přesně jako to vídám u Jakea.

Tolik jsem se zabrala do porovnávání jí a jejího syna, až jsem skoro zapomněla odpovědět. ,,Ehmm, dětská psychologie,'' vyhrkla jsem spěšně.

Vědoucně pokývala hlavou a složila si ruce pod bradou. ,,Páni, to je velmi náročná disciplína. Klobouk dolů.''

,,Ještě není před čím,'' pousmála jsem se plaše a zadívala se jí do očí. Jako bych ji znala celý život a ne jen 5 minut.

Denise kolem sebe vysílala uklidňující paprsky, které odbourávaly mou nervozitu, takže jsem se během chvilky cítila jako v přítomnosti blízké kamarádky. Psycholožku v sobě ale nezapře. Každou mou odpověď analyzovala ze všech stran a podrobně přitom skenovala můj výraz. Docela by mě zajímalo, co o mě za tu dobu všechno zjistila. Hádám, že mnohem víc, než si vůbec dokážu představit.

,,Takže tím bych pro dnešek skončila,'' uzavřela opět s úsměvem. Už chápu, po kom to Jake má.

,,Vážně vám strašně moc děkuju p... Denise,'' opravila jsem se s jemným začervenáním.

,,Nemáš za co, Faith. Kdybys někdy zase potřebovala pomoct, víš, kde mě najdeš,'' stiskla mi přátelsky rameno.

Když mě vyprovázela ven, zastavila se u brány pozemku a prudce se otočila. ,,Poslyš...'' zaváhala a přejela prsty po kovových tyčkách brány, čímž setřela blyštivé kapky, které na nich zanechal déšť. Celou dobu se až přespříliš soustředila na to, co dělá její pravá ruka. ,,Jacob je hodný kluk,'' zvedla najednou zrak a vyhledala moje oči, aby se do nich zaklesla.

Nechápala jsem, kam tím míří. Já přece vím, že Jake je mimořádně hodný kluk. Vím to od chvíle, kdy jsem ho potkala na lavičce v parku oné léčebny. Jen mi nějakou dobu trvalo, než jsem to přijala.

Musela jsem se usmát při vzpomínce na naše první setkání. Nesnášela jsem ho. Vlezlý, i když dost pohledný, zachránce ztracených duší bloudících nejistotou. Hodně se od té doby změnilo. Včetně mě samotné.

Uvědomila jsem si, že nejsem sama a že na mě Denise pořád upřeně zírá. Setřela jsem pár zbylých kapiček z brány a usmála se na ni. ,,Já vím, že je.''