Padlá labuť

15. Kapitola

15 Kapitola

"To ty mně taky," povytáhl jeden koutek vzhůru. "Kdybych věděl, že mě čeká takovýhle přivítání, asi by mi tolik nevadilo, žes byla s ním." A bylo to. Můj klid, který zapříčinila Bryanova blízkost, zmizel jako pára nad hrncem a nahradil ho zase pocit viny. Už jsem se mu ani nedokázala dívat do očí. Připadala jsem si jako podvodnice, i když vlastně nebylo proč. Já jsem přece Malcolma nelíbala.

"Bryi, tak hrajeme nebo co?" volal jeden z jeho kamarádů a nervózně si přehazoval míčem z ruky do ruky. Bryan se na něj otočil a pak zase zakotvil pohledem v mojí tváři. Snažila jsem se ovládnout svůj výraz, ale řekla bych, že mi to moc nešlo.

"Chceš někam jít?" No paráda. Musela jsem se tvářit jako při mučení, když na mě mluví tímhle starostlivým tónem. Nejen že mu neříkám celou pravdu, ale teď se budu ještě stavět mezi něj a jeho přátele. 

"Ne, klidně hrajte dál. Stejně bych měla jít domů...Učit se." Jakmile jsem to řekla, uvědomila jsem si, že je to vlastně pravda. Za pár týdnů mě čeká maturita a už bych konečně měla začít něco dělat. Nikdy jsem neměla problémy se školou a s učením, ale maturita, to je jiný level. Na to se nestačí připravovat den před testem. "Pak mi zavolej," políbila jsem ho na rozloučenou a otočila se k odchodu.

"Faith," ozvalo se mi za zády. Byl to ten kluk, který předtím volal na Bryana. Pořád si pohazoval s míčem a díval se na mě. "Nechceš se k nám přidat?" Páni. To je od něj opravdu milé.... Za jedno odpoledne bych se stejně houby naučila, tak začnu až zítra. 

"Ale varuju vás, nejsem moc dobrá volejbalistka." Spousta lidí se preventivně podceňuje, aby pak svým skvělým výkonem oslnili, ale to bohužel nebyl můj případ. Já opravdu nejsem dobrá, protože Sarah mi nikdy nedala příležitost se zdokonalovat. "Volejbal je přímo magnet na zlomený prsty a vymknutý zápěstí," strašila všechny holky v naší taneční skupině.

"V klidu. Loreine  taky ne,"  uklidňoval mě ten kluk a pohodil hlavou k malé blondýnce s velkýma modrýma očima, které jsem si předtím nevšimla. Doteď se usmívala, ale po jeho poznámce se jí na tváři objevil šokovaný výraz. "Tss, co si to dovoluješ, ty..." Radši nechala větu nedokončenou.

Kluk hodil míč na zem a udělal k ní pár kroků. Objal ji kolem pasu a políbil na tvář. Trochu ji to obměkčilo a přitulila se k němu.

"Hele, nechte si ty svoje projevy lásky na jindy," bručel další z kluků. Pak se otočil na mě a s přátelským úsměvem mi podal ruku. "Já jsem Victor, ale všichni mi říkají Vector...Jo, děsná sranda," hodil naštvaným pohledem po Bryanovi, který se dusil smíchy. Já jsem to nevydržela a taky jsem se začala smát.

"Promiň," omlouvala jsem se pak. "Náhodou je to skvělá přezdívka. Měl bys na ni být pyšnej." Zřejmě můj názor nesdílel, ale od kamarádů byl pravděpodobně zvyklý na mnohem horší narážky. Jak znám Bryana, tak si musel chudák Victor vytrpět opravdu hodně.

"Já jsem ta-holka-co-prý-neumí-hrát-volejbal, ale jinak se jmenuju Loreine," představila se ta malá blondýnka a hřejivě se usmála. Páni. Všichni jsou tak milí. Opravdu mě to překvapilo, protože jsem si vždycky myslela, že to jsou namyšlení tupouni. Což jsem si ostatně myslela o devadesáti procentech studentů naší školy.

*

"Co vy dvě hrdličky, chystáte se na romantický rande na pláži?" šklebil se Victor, když zápas skončil a všichni se trousili domů nebo prostě někam pryč. My dva s Bryanem jsme zůstali stát a ani jednomu z nás se nechtělo odejít. Slunce zapadalo a na tomhle konci pláže v malé zátoce kryté skalními výběžky už kromě nás nebyla ani noha.

"Nestarej se a jdi radši koupit banány, abys měl čím nakrmit Mimoně, Vectore." Bryan opravdu nevynechal jedinou příležitost, jak do něj rýpat. A rozhodně nebyl sám. Ostatní si taky nemohli odpustit věčné narážky a vtípky.

"Seš vůl," snažil se zakrýt úsměv. Sice předstíral, jak ho to jméno rozčiluje, ale poznala jsem, že se baví skoro stejně jako jeho přátelé. Naposledy nám zamával a rozběhl se k parkovišti, aby mu ostatní neujeli.

"A co budeme dělat my?" obrátil se Bryan opět ke mně a položil mi ruce na boky. Zavřela jsem oči a vdechovala jeho nádhernou vůni. Vůni moře a ještě něčeho, co jsem nedokázala nikam zařadit.

Je mi jedno, co budeme dělat, hlavně když zůstane se mnou. "Cokoliv chceš," vydralo se mi ze rtů. Otevřela jsem oči a viděla jeho šibalský výraz. Ten, který nikdy nevěstil nic dobrého. Nebo slušného.

"Vážně cokoliv?" ujišťoval se a sjel rukama o trochu níž. Současně sklonil hlavu a jeho vzrušený dech se mi odrážel od tváře. Díval se mi do očí a hodnotil můj výraz.

"Dobře, tak možná ne cokoliv." Uvědomila jsem si, že některé věci se na veřejnou pláž nehodí. Škoda že si to neuvědomoval taky Bryan. Jen zklamaně protáhl obličej a dělal na mě psí oči.

"Bryane, tohle na mě neplatí," rozesmála jsem se. Vypadal opravdu rozkošně...Ale ne. Jsme na pláži, proboha! Alespoň jeden z nás musí mít rozum.

"Hmmm" měřil si mě přimhouřenýma očima. "A co tohle?" Než jsem se stihla zeptat, co má na mysli tentokrát, převzaly iniciativu jeho rty. Zkušenými vášnivými polibky nahlodával moje sebeovládání. Skláněl se nade mnou a nutil mě tak prohýbat se v zádech. Rukama jsem si ukládala do paměti každý centimetr jeho dokonalého obličeje a on se na oplátku velmi podrobně seznamoval s křivkami mého těla. Jednou rukou mi přejížděl podél páteře a tisknul mě k sobě, jako by chtěl vymazat i sebemenší mezeru oddělující nás od sebe. Nepochybně za překážku považoval i oblečení.

"Bryane, neblázni," zkoušela jsem ho zastavit, ale marně. Dál mi bral kyslík přímo ze rtů a svými doteky rozpaloval moji kůži a zrychloval mou tepovou frekvenci. Neměla jsem dost sil ani odhodlání mu dál vzdorovat. Dovolila jsem mu, aby mě položil do písku a zahrnoval mě svými polibky a svou láskou. Tisknul se ke mně celou vahou, ale pořád to nebylo dost. Chtěla jsem mu být blíž, mnohem blíž.

Prohnula jsem se v zádech a zaklonila hlavu, jak mi to jen omezený prostor dovoloval. Z Bryanova hrdla se vydral roztoužený vzdech. Natlačil se proti mně ještě víc. Cítila jsem jeho vzrůstající touhu přes tenkou látku oblečení a věděla jsem, že teď ho nedokážu zastavit, i kdybych chtěla, což se už rozhodně nedalo říct.

Najednou mi sevřel boky a převalil se, takže jsem mu seděla na klíně. Pohodila jsem hlavou dozadu, aby mi nepřekážely vlasy. Sledoval mě planoucíma potemnělýma očima. Když jsem si skousla ret a rukou mu zlehka přejížděla přes nahou hruď, už to nevydržel. Zvedl se do sedu a jednou rukou si přitáhl můj obličej k sobě. Naše rty se opět spojily, jako by pro sebe byly stvořené. Přestal mě líbat jen na tak dlouho, aby mi přetáhl tričko přes hlavu.

"Tak nádherná," šeptal okouzleně a zíral na mě jako na Svatý obrázek. Povytáhla jsem jeden koutek úst v náznaku potěšeného úsměvu a sklopila oči. Pod bradou se mi objevil Bryanův prst a donutil mě znovu zvednout zrak. "Neuhýbej přede mnou očima. Chci, aby ses na mě dívala."

 Moje srdce udělalo kotrmelec a rozběhlo se ještě rychleji. Sakra, vždyť se na něj dívám! Pravda, sice ne do očí, ale dívám.

V hlavě jsem kromě touhy neměla už vůbec nic. Nepřipadalo mi nevhodné projevovat svoje city právě teď a právě tady. Naopak, najednou mi to připadalo jako nutnost. Byla jsem do Bryana zamilovaná a udělala bych pro něj cokoliv. Jestli je tohle to, po čem touží, pak to chci taky.

____________________________________________
Ahoj, všichni :) nejdřív bych chtěla moc poděkovat, že čtete můj příběh, především pak @Romi1864, která mě neuvěřitelně podporuje - takže DĚKUJU :)*
Jinak doufám, že se vám příběh líbí a že se mnou zůstanete až do konce (i když ten je ještě asi hoodně v nedohlednu, protože jsem se ještě ani nedostala k tomu, co mě vlastně k psaní tohohle příběhu přivedlo a co bylo mým prvotním nápadem :D)...Přeju vám krásný den a ještě jednou děkuju :))