Padlá labuť

11. Kapitola

11. Kapitola

Někdo zazvonil. Nevšímala jsem si toho. Nejspíš zase přišli podomní prodejci bůhvíčeho, takže jsem se rozhodla zůstat ve svém pokoji. Paní Santhisová si s nimi poradí sama.

Právě když jsem si sundala tričko a hodila ho na hromadu oblečení  před skříní, se mi kolem pasu omotaly něčí paže a přitiskly mě k tělu neznámého vetřelce. No neznámého. Neznámý zůstal prvních pár vteřin, dokud mi nezašeptal do ucha: "Promiň, zlato."

Moje srdce leknutím vynechalo několik úderů. Proč se musí vždycky připlížit jako duch a zadělávat mi tak na infarkt?

"Bože můj!  Vyděsils mě," vyčetla jsem mu. Pořád jsem na něj měla vztek za to, jak se choval.

"Promiň ještě jednou, ale vaše hospodyně říkala, že můžu jít klidně nahoru," bránil se. Nojo, hlavně když to má na koho hodit.

"Aha," poznamenala jsem suše. Rozhodně mu nehodlám nic usnadňovat. Jen ať se v tom pěkně vymáchá. Příště si třeba rozmyslí, než něco řekne.

"No tak Faith. Mrzí mě, co jsem řekl a věřím ti, ale chápej,... spousta lidí začínala jako kamarádi a pak zjistila, že jsou vlastně mnohem víc."

Vyprostila jsem se z Bryanova objetí a prudce se k němu otočila. Chtěla jsem mu vmést do obličeje nějakou jízlivou poznámku, ale když se naše pohledy střetly, vztek mě opustil. V jeho očích byla opravdová kajícnost a ještě něco. Strach? Bál se, že by moje plány s Malcolmem mohly ohrozit náš vztah?

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Pak jsem vzala Bryanův ustaraný obličej do dlaní a přinutila ho dívat se mi do očí. "Poslouchej mě, Bryane. Vybrala jsem si tebe. Záleží mi na tobě a nikdy bych nedovolila, aby Malcolm (nebo někdo jiný) jakkoli zasahoval do toho, co je mezi námi dvěma, rozumíš?"

Sundal si mé ruce z tváří a uvěznil je ve svých. "Miluju tě," zašeptal a já měla pocit, že mi srdce snad vyskočí z hrudi. Ta dvě slova mě naprosto ochromila. Bylo to mnohem víc, než když se omlouval. Byl to slib. Slib, kterým dával najevo, že mi věří.

Zvedla jsem se na špičky a zlehka se otřela svými rty o jeho. Na nic nečekal, sklonil hlavu a políbil mě mnohem vášnivěji. Líbal mě dlouze a hladově, jako kdyby měl za pár minut nastat konec světa.

Doteky jeho sametových rtů mi dodaly odvahu a i přes třesoucí se ruce se mi podařilo rozepnout knoflíky na jeho košili. Prsty jsem přejížděla po jeho vypracovaném břiše. 

Přiměl mě k pohybu, až jsem zády narazila do skříně. "Au,"postěžovala jsem si, ale ve skutečnosti to moc nebolelo. Všechny moje smysly se v tu chvíli soustředily na něco úplně jiného.

Na krátkou chvíli se Bryan odlepil od mých rtů a zmizel i tlak jeho těla. "Faith," vydechl zhrublým hlasem. V očích měl nevyslovenou otázku, ale já ji pochopila. Zahákla jsem prsty za lem jeho kalhot a přitáhla ho zpět k sobě.

Nic víc nepotřeboval. Plynulým pohybem mě zvednul ze země a unášel k mojí posteli obložené hromadou polštářů.

* 

 "Faith? ... Faith?" šeptala Nicole a klepla mě propiskou do hlavy. "Jsi zfetovaná nebo co?"

"Au,... cože? Ne, nejsem zfetovaná, co to kecáš?" obořila jsem se na ni a třela si bolavé místo na hlavě.

"No tak mi vysvětli, proč celou hodinu zíráš do jednoho místa a tváříš se jako idiot."

Do tváří mi vstoupila červeň. Tak jsem se ponořila do vlastních myšlenek, až jsem zapomněla vnímat okolí. Doufám, že jediný, kdo si všimnul mého připitomělého výrazu, byla Nicole.