Padlá labuť

41. Kapitola

41. Kapitola

Nestíhám, nestíhám! Proč jsem se nezačala připravovat hned, jak jsem přišla ze školy? Jasně, protože jsem se musela s Aaronem dívat na Americkou topmodelku. Strašně to prožívá a dneska jsem ho dobrou půl hodinu uklidňovala, aby nebrečel jen proto, že vypadla jeho horká favoritka Giselle. Jo, jeho problémy bych fakt chtěla mít.

Zírala jsem na svůj odraz v zrcadle kritickýma očima. Podle původního plánu jsem měla vypadat daleko víc sexy a krásná, ale jak už se tak stává, plán je jedna věc a realita druhá.

Mrkla jsem na mobil. Sakra už mi vážně dochází čas. No, tak to vypadá, že si zas nechám vlasy jen nudně splývat ve vlnách po zádech. Jako vždycky.

Najednou se ozvalo bouchání na domovní dveře. Proboha to ne! Ještě 5 minut. Začala jsem panikařit. Celou dobu, kdy jsem nestíhala na paniku nebyl čas a najednou Jake stojí za dveřmi, ale já se nemůžu pohnout. Nohy jsem měla jako z rosolu a srdce nejspíš až někde v krku.

"Jdu tam," oznamoval Aaron, když jsem nevycházela z koupelny a bouchání se opakovalo. Než jsem stihla zasáhnout, zaslechla jsem jeho přátelský hlas. "Ahoj. Ty budeš asi Jake, že? Já jsem Aaron, Faithin spolubydlící."

"Těší mě," odpověděl mu druhý, neméně přátelský hlas.

Tak jo, uklidni se. O nic nejde, jen jdeš ven s fajn...známým? Mluvila jsem na sebe do zrcadla jako blázen. Poslední hluboký nádech a..."Ahoj, Jakeu," uvítala jsem ho nesměle a ani z poloviny tak vřele jako můj spolubydlící. Styď se, Faith!

Otočil se od Aarona s Tysonem, se kterými si doteď povídal, a když mě uviděl, v očích mu začaly tančit veselé jiskřičky a usmíval se jako nikdo. Jeho úsměv by dokázal rozpustit led v každém i v tom nejchladnějším srdci. "Ahoj," pozdravil mě na oplátku a dál mě sledoval, jako by byl slepý a teď poprvé poznal krásy světa.

Nesměle jsem mu úsměv oplatila a bylo mi jedno, že se na sebe díváme, usmíváme, ale nic neříkáme, zatímco vedle stojí mí zvědaví spolubydlící a čekají, co se stane. Všechno kolem zmizelo a zůstal jen Jakeův obličej. Ten dokonalý obličej s nejupřímnějšíma a nejkrásnějšíma očima, které právě teď neviděly nic jiného než mě. Věděla jsem, že cítí totéž.

"P-promiň, že mi to tak trvalo," mávla jsem rukou ke koupelně, ale moje oči se neodtrhovaly od těch jeho.

"Ne, neomlouvej se." A světe div se, jeho úsměv se ještě rozšířil. "Tak jdem?" Kouzelná bublina, která nás zahalila, praskla a situace najednou začala být trapná.

Rychle jsem přikývla a vyšla ke dveřím. Jake se otočil za mnou, ale Tyson ho zarazil: "Jacobe?"

"Jo?" otočil se Jake a já s ním, ikdyž na mě nikdo nevolal. Tysonův tón se mi prostě nelíbil.

"Nezapomeň," narovnal ukazovák a prostředníček, nejdřív ukázal do svých mrazivých očí a pak prsty namířil na Jakea. Tomu jen trochu pohasl úsměv a lehce přikývnul.

"Ahoj kluci," rozloučila jsem se s nimi a honem vyrazila ze dveří. "Co to mělo znamenat?" vypálila jsem na něj okamžitě celá zmatená. Stalo se mezi nimi něco, než jsem přišla?

"Ale nic. To neřeš," odbyl mě ledabylým mávnutím ruky a už zase se usmíval jako dřív, jenže ne očima. Usadil se mu v nich podivný stín, který neprozářily ani jiskřičky.

"Jestli ti říkali nějaké kraviny, tak jim nevěř. Všechno si vymysleli," radila jsem mu a v obavách přemítala, co mu asi za tu chvilku mohli navykládat, že se tvářil tak, jak se tvářil.