Padlá labuť

45. Kapitola

45. Kapitola

Udělalo se mi špatně, jdu domů, napsala jsem Aaronovi třesoucími se prsty sms, aby neměl strach. Mobil jsem pak schovala do kapsy a rychlým krokem opustila budovu.

Chladný noční vzduch mě štípal na mokrých, uslzených tvářích, ale nevšímala jsem si toho. Kráčela jsem zpustlou ulicí a nebyla jsem ještě ani sto metrů daleko, když se za mnou ozvaly rychlé kroky. "Faith," volal známý hlas a rozléhal se po celé ulici.

Okamžitě jsem uskočila ze světla a schovala se za nejbližší strom. Ze svého úkrytu jsem sledovala jak se mladík bezradně otáčí na místě a očima pročesává okolí. Není tady. Zmizela jako sněhová vločka padající do kaluže vody.

Zaklel a vzekle nakopl plechovku, jejíž řinčivý zvuk roznášela ozvěna až do vedlejších ulic. Posadil se na obrubník a vjel si rukama do vlasů. Vypadal, jako by si je chtěl v chomáčích vytrhat, ale neudělal to. Jen seděl s prsty zamotanými do tmavých pramenů hustých sametových vlasů. Pak se najednou zvedl a vrátil se zpátky, ale věděla jsem, že jen proto, aby se rozloučil s přáteli nebo aby si vzal kabát. Neměl v úmyslu zůstat a bavit se dál.

Nevěděla jsem, kolik mu to zabere času. Nevěděla jsem jestli dost na to, abych stihla zmizet. Stála jsem tam tedy opřená o strom se zavřenýma očima a zpod víček mi pořád tekly slzy v nepravidelných intervalech.

Pokaždé, když mi hlavou proběhla jeho poslední slova, jako by mi někdo do srdce zabodl nůž. Jak to jen mohl říct? Bolelo mě, že si něco takového myslel. Jak by mi mohlo nevadit být jedna z mnoha?

Znovu jsem zaslechla kroky vycházející z klubu. Zatajila jsem dech a potlačila další vzlyk, abych mohla zůstat nadále nepovšimnutá. Jake stál na chodníku a mluvil s někým do telefonu. O pár minut později před ním zastavilo černé auto, on nasedl a už ho nebylo.

Ulevilo se mi, že můžu zase normálně dýchat, a vykročila jsem ze svého úkrytu. Pomalu jsem se loudala domů a když jsem se ocitla dva bloky od našeho bytu, zastavila jsem se. Nechce se mi domů, ale vím naprosto přesně, kam teď chci jít.

Celá udýchaná jsem udělala poslední krok na rovnou půdu pod nohama. Dívala jsem se na tiché spící město, které z té výšky vypadalo jako mraveniště. Posadila jsem se do uschlé trávy a pevně kolem sebe obmotala ruce, abych si udržela alespoň minimum tělesného tepla.

Zvedla jsem hlavu k nebi a vyhledala nejzářivější hvězdu. "Ahoj mami," zašeptala jsem jí a moje oči se znovu proměnily v nevysychající jezera.

"Ani nevíš, co všechno bych dala za to, abys tu teď mohla být. Abys mě mohla obejmout tak, jak to umí jen máma." Pořád jsem upínala zrak k té hvězdě, ale viděla jsem ji jinak než člověk, který se na ni díval jako na obyčejnou hvězdu. Pro mě byla vyjímečná. Byla mostem mezi mou duší tady a duší mé matky tam.
*
Rozletěly se dveře a dovnitř vdupal rozzuřený Aaron. Vyplašeně jsem vyletěla do sedu a poloslepenýma očima mžourala na hodiny. Půl osmé?

"Co to mělo jako do hajzlu znamenat?" běsnil a z očí mu šlehaly nefalšované blesky. Byl tak vytočený, že ani nedokázal stát na místě a musel pochodovat sem a tam.

"Co mělo znamenat co?" potlačovala jsem zívnutí.

Aaron prudce zastavil a nevěřícně otevřel pusu. "Tak ty nevíš? No v tom případě dovol, abych ti osvěžil paměť," ušklíbl se jízlivě. Po žertování a dobré náladě ani stopy. Takhle jsem ho ještě neviděla. Ještě nikdy nebyl tak naštvaný, aby ztratil i poslední špetku sebeovládání.

"Včera večer jsi mi napsala, že je ti zle a že jdeš domů. Měl jsem o tebe starost, tak jsem šel za tebou, kdyby to bylo vážný, ale ejhle - doma nikdo nebyl. Říkal jsem si, že jdu asi moc brzo, takže ti dám ještě čas. Uběhlo dvacet minut, pak třicet, čtyřicet, hodina. Volal jsem ti, ale telefon byl hluchej. Sakra, Faith, dokážeš si vůbec představit, jakej jsem o tebe měl strach?" Křičel z plných plic a u poslední věty se mu zlomil hlas a z očí se vykutálely dvě velké průzračné kuličky.

Ach ne, ne, to ne. Aarone prosím nebreč. "O-omlouvám se, zlato," vyškrábala jsem se z postele a běžela ke křeslu, do kterého se po svém namáhavém výstupu svalil. "Chtěla jsem jen trochu pobýt na vzduchu, tak jsem se šla projít. Nenapadlo mě..."

"Nenapadlo tě, že máš přátele, kterým na tobě záleží a kteří ti chtějí pomoct, když je ti zle?" skočil mi do řeči stále vzteky bez sebe.

"Mrzí mě to." Bylo mi jasné, že mi tak snadno neodpustí, ale nic lepšího mě nenapadlo. "Včera večer jsem...nepřemýšlela."

"Jo, to vím taky," prskal, ale všimla jsem si, že trochu ubral na rozhořčení. Už nebyl naštvaný na 100%, ale jen na 99.

"Prosím, Aarone, už se na mě nezlob," nasoukala jsem se k němu do křesla a obmotala mu ruce kolem krku. Když jsem ho chtěla políbit na tvář, odtáhl se, ale všimla jsem si, že potlačuje úsměv.

"Spal jsem kvůli tobě na gauči," stěžoval si mrzutě. "Jsem z toho celej rozlámanej, takže si to musím ještě rozmyslet."

Přikývla jsem snažíc se udržet vážný obličej. Věděla jsem, že než vyjdeme z pokoje, bude vše zapomenuto. Aaron prostě nemá povahu na to se dlouho zlobit.

Prakticky celý den jsem strávila v posteli, ale jinak, než jak by mi bylo milé. Ležela jsem tam s notebookem na polštáři obložená knihami z knihovny a snažila se pohnout se semestrální prací. Oči se mi zavíraly, vzhledem k spánkovému deficitu a dařilo se mi je udržet otevřené už jen silou vůle.

Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř nakoukla Aaronova střapatá hlava a pak i zbytek těla. Vyčkávavě jsem se na něj dívala, jak pečlivě zavřel dveře (což nikdy nedělal).

"Přišel Jake," oznámil mi s úsměvem, ale můj úsměv, kterým jsem ho přivítala, zamrznul.

Zatvářila jsem se jako ledová královna a zvedla se do sedu. "Řekni mu, že tady nejsem," zaúkolovala jsem ho s lhostejným pokrčením ramen, ale jedno mi to nebylo ani náhodou. Při vzpomínce na náš poslední rozhovor mi znovu neviditelná, ledová pěst sevřela srdce.
Aaron se zatvářil jako malý rošťák, který se právě přiznal, že tu vzácnou vázu rozbil on a ne pes. "No když...já už jsem mu řekl, že pro tebe skočím," nervózně točil palci.

Na vteřinku jsem se zamyslela jak z toho ven. Další výmluva už mě nenapadá. "No tak mu prostě vyřiď, že s ním nechci mluvit."

Zprvu se tvářil, jako bych se zbláznila, ale pak si nejspíš dal dvě a dvě dohromady. Přešel k posteli a posadil se vedle mě. "Včera se ti neudělalo špatně, že ne?"

Smutně jsem si povzdechla a sklapla notebook. Teď už stejně nic nenapíšu. "Udělalo, ale asi jinak, než sis myslel."

"Co se stalo, když jsem odešel?" zkřivil obličej do napůl bolestné, napůl zvědavé grimasy. Nechtěl vypadat jako necita, který je jen zvědavý.

"Budeš se zlobit, když řeknu, že o tom nechci mluvit?" pokusila jsem se alespoň o malý úsměv, ale myslím, že mi ho stejně neuvěřil.

Aaron zavřel oči a pomalu zakroutil hlavou. "Jasně že ne," položil mi ruku na koleno a na vteřinku se setkal s mýma očima. Bez dalšího slova se zvednul a odešel.

Dívala jsem se za ním a cítila se snad ještě hůř než ráno. Nezlobí se, ale mrzí ho to. Myslí si, že mu nevěřím, nebo že mi na něm nezáleží a to je milionkrát horší, než kdyby se zlobil.